ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

Dle ust. § 62 odst. 1 písm. a) ZoZ se správce dopustí přestupku, poruší-li mj. čl. 33 GDPR (neohlásí-li řádně porušení ve smyslu jmenovaného ustanovení Úřadu pro ochranu osobních údajů). Problém nastává v momentě, kdy dozorový úřad na základě ohlášení porušení za- bezpečení identifikuje možné porušení nařízení správcem (rozsah údajů, doba uchová- ní, zabezpečení atp.) a přistoupí k jeho sankčnímu postihu. Podstatou problému je střet dvou principů. Z jedné strany jde o zásadu oficiality a z druhé strany o princip nemo tenetur . Řešení není jednoduché. Nestíhání s sebou nese potlačení účinků předpisů na ochranu osobních údajů. Oproti tomu stíhání zna- mená porušení ústavní zásady a jednoho z výchozích principů demokratického právní- ho státu, k němuž se vedla dlouhá a bolestivá cesta (viz shora). Postoj Úřadu pro ochranu osobních údajů je aktuálně takový, že některá ohlášení porušení zabezpečení jsou postupována ke kontrole. Předpokládat lze i případné ná- sledné potrestání. Zákaz vynucování aktivní součinnosti ve smyslu nemo tenetur přitom platí pro veřejnou moc jako celek. V rozporu s tímto ústavním limitem je jak vynucování ak- tivní součinnosti za užití zákonných nástrojů (pořádkových pokut atp.), tak i zákonná ohlašovací povinnost vůči orgánu veřejné moci, jejíž nesplnění je přestupkem, mohou- -li ze zákonem předepsaného obsahu ohlášení vyplynout skutečnosti vedoucí přímo k potrestání ohlašovatele. 37 Z hlediska principiálního nedomyšlené legislativní konstrukce, jako je institut ohlašování porušení zabezpečení, lze vnímat s rozpaky a obavami. Takového křížové nucení může pomalu směřovat zásadu nemo tenetur do zapomnění. Uvedené nemá vyznít tak, že zákonná úprava povinného hlášení vůči orgánu veřej- né moci není kvůli nemo tenetur možná. Principiálně jistě vyloučena není. Musí však respektovat dvě zásady, které byly vy- loženy shora: – takto lze vyžadovat informace a doklady, které má mít osoba vykonávající re- gulovanou činnost podle svých zákonných povinností, přičemž při nastavení zákonné povinnost vést doklady a informace musí být také přihlášeno k šetření 37 Postup v souladu se zásadou oficiality bude znamenat porušení zásady nemo tenetur vůči správci osob- ních údajů. Jinou variantou je v kontextu nemo tenetur vyloučit trestnost skutků, které budou před- mětem ohlášení; by bylo třeba vycházet z totožnosti skutku, tedy vyloučena by byla všechna jednání, u nichž by byla zachována totožnost oznámeného jednání nebo totožnost oznámeného následku. Takový přístup by ovšem mohl vést k podstatnému nabourání veřejnoprávní odpovědnosti za porušení právních předpisů o ochraně osobních údajů. Částečně zmírňující efekt by mohlo mít zachování odpovědnosti za porušení předpisů o ochraně osobních údajů, bude-li prokázáno, že správce oznámil jednání s cílem eliminovat svou odpovědnost. K tomuto dále také viz Morávek, J. Ochrana osobních údajů podle obecného nařízení o ochraně osob- ních údajů (nejen) se zaměřením na pracovněprávní vztahy, Praha: Wolters Kluwer. 2019. s 420.

40