ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

vždy, nestanoví-li zvláštní zákona jinak, 15 tedy i v řízení o přestupcích či správních deliktech. 16 Aplikovatelnost zásady nemo tenetur však Ústavní soud výslovně vyloučil ve vzta- zích občanskoprávních – obligačních, v nichž jsou subjekty v rovném postavení. 17 Argumentuje-li v občanskoprávním sporu subjekt, že nepředloží důkaz, jelikož by tím způsobil sobě či osobě blízké nebezpečí trestního stíhání, jde taková skutečnost k jeho tíži a má za následek to, že tato osoba ve vztahu ke svým tvrzením neunese své důkazní břemeno. ii) Princip nikoliv absolutní V druhé řadě Ústavní soud stejně jako Nejvyšší správní soud klade důraz na to, že zásada nemo tenetur je základní princip trestního procesu v demokratickém právním státě, který však nelze vykládat absolutně. Důležitým aspektem je totiž i efektivní vý- kon kontrolní a dohledové činnosti orgánu veřejné moci. Podle Ústavního soudu „ při posuzování toho, jaký stupeň ústavněprávní ochrany po- skytnout tomuto principu, je třeba zvažovat také obecný zájem společnosti na efektivním výkonu trestní spravedlnosti. Excesivní výklad principu nemo tenetur by mohl vést k paraly- zování účinného potírání kriminality. Ochrana společnosti před kriminalitou ospravedlňu- je požadavek, aby obviněný strpěl některá přiměřená omezení a aby byl k takovému strpění důkazních úkonů přiměřeně donucován. Takovéto donucení (v našem případě uložení po- řádkové pokuty) není porušením ústavních práv a svobod .“ 18 Nejvyšší správní soud v kontextu správního trestání v závislosti na dohledových pravomocech správních orgánů stanovených dílčími zákony konstantě judikuje, že „ zásadu zákazu sebeobviňování v žádném případě nelze vykládat tak široce, aby se do- hledová činnost správního orgánu [České národní banky] stala prakticky zcela bezzu- bou, neboť by fakticky nedisponovala žádnými pravomocemi, jak [tuto] činnost efektivně vykonávat ;“ 19 a dále „ přiznání absolutního práva nevypovídat by totiž zašlo za hranice toho, co je nezbytné pro zachování práva na obhajobu, a představovalo by neodůvodněnou překážku výkonu dohledové pravomoci.“ 20 15 § 1 odst. 2 správního řádu. 16 Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2016, čj. 30 Af 73/2014 – 184; Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2017, čj. 29 Af 37/2015 – 220; Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2016, čj. 62 Af 15/2015 – 224; Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016, čj. 5 A 130/2012 – 117; Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2018, čj. 4 As 92/2018 – 35; Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2016, čj. 2 As 254/2016 – 39; 12. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2017, čj. 6 As 230/2016 – 48. 17 Nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3162/12. 18 Stanovisko pléna Ústavního soudu České republiky, sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10 ze dne 30. 11. 2010 publ. pod č. 439/2010 Sb. 19 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, čj. 6 As 159/2014 – 52. 20 Ibid. Obdobně i Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2018, čj. 4 As 92/2018 – 35

45

Made with FlippingBook flipbook maker