ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

Obdobně správní soudy judikují i v kontextu zákona o zadávání veřejných zaká- zek. „ Zásada zákazu sebeobviňování není absolutní, má své meze, přičemž jednu z nich tvoří právní úprava výkonu dohledu nad určitou oblastí – zde: zadávání veřejných zaká- zek, jež nelze efektivně vykonávat bez určitých informací a podkladů, konkrétně dokumen- tace o veřejné zakázce .“ 21 Nejvyšší správní soud interpretaci tohoto principu rozšiřuje i na kontrolní čin- nost, tedy mimo rámec samotného řízení o správním deliktu. V souvislosti s kontrolou obsahu vysílání v rámci kontrolní činnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o poskytnutí záznamu televizního vysílání vyslovil, že „ veškerá judikatura vyjadřující se k zákazu sebeobviňování je hledáním rovnováhy mezi veřejným zájmem na kontrole dodržování právních předpisů, na odhalování a trestání protiprávní činnosti a zájmem na zachování spravedlivého procesu. V daném případě byla povinnost předložení záznamu vyžadována mimo rámec řízení o správním deliktu, jistě ale nelze vyloučit, že po vyhod- nocení záznamu by mohlo být správní řízení o uložení sankce zahájeno . Tak je tomu ovšem v řadě oblastí regulovaných právem. Zákon stanoví pravidla pro určitou činnost, zákonem určený orgán jejich dodržování kontroluje, a to vlastní aktivní činností, nebo v součinnosti se subjektem provozujícím danou činnost, a vyvozuje odpovědnost z porušení pravidel .“ 22 Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že je-li některá oblast regulována, „ musí zde být účinné kontrolní mechanismy, které umožňují sledovat a vyhodnocovat dodržování daných pravidel a z nedodržování vyvozovat odpovědnost. “ 23 Na druhou stranu však Nejvyšší správní soud v jiném svém rozsudku v souvislosti se zásadou zákazu sebeobviňování uvádí, že orgán veřejné moci svým jednáním musí v materiálním slova smyslu sledovat předvídatelný a racionálně zdůvodnitelný účel, pro který mu zákon svěřuje jeho pravomoci. „ Při výkonu svých pravomocí jsou orgány veřejné moci povinny se pohybovat nejen z hlediska formálního v hranicích svých pravo- mocí a kompetencí stanovených ústavním pořádkem (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale výkon těchto pravomocí musí být také po obsahové (materiální) stránce v sou- ladu se základními principy, vyjádřenými v ustanoveních ústavního pořádku, což odpovídá pojetí materiálního právního státu. Orgán veřejné moci proto vykonává určitou pravomoc a kompetenci ultra vires také tehdy, pokud svým jednáním nesleduje určitý předvídatelný a racionálně zdůvodnitelný účel, pro který mu byla určitá pravomoc a kompetence svěřena, resp. tehdy, narušuje-li svým, byť o zákon se opírajícím postupem, základní práva dotčených osob více, než je nezbytně nutné k tomu, aby byl ještě dosažen zákonem stanovený účel .“ 24

21 Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2016, čj. 30 Af 73/2014 – 184. 22 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2016, čj. 2 As 254/2016 – 39. 23 Ibid. 24 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2018, čj. 5 As 36/2018 – 40.

46