ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

iii) Objektivně existující důkazy a jejich povaha Zatřetí Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud je cílem získat objektivně existující důkazy, které nevyžadují aktivní jednání obviněného či podezřelého, ale toliko strpění jejich provedení, nelze na tyto postupy pohlížet jako na úkony, jimiž by byl obviněný či podezřelý donucován k ústavně nepřípustnému sebeobviňování. K zajištění sou- činnosti obviněného či podezřelého při opatřování takových důkazů je možno užít zákonných donucovacích prostředků. 25 S odkazem na judikaturu ESLP 26 a své sjednocující stanovisko Ústavní soud dále vysvětlil, že „ různý režim získávání důkazů z hlediska práva neusvědčovat sám sebe se opírá o odlišný charakter výpovědi a uvedených důkazů. Posledně jmenované existují ob- jektivně, nezávisle na vůli obviněného, při jejich opatřování je sice postupováno proti vůli obviněného, nevyžaduje se však po něm jeho aktivní součinnost, ale pouze strpění donuco- vacích úkonů.“ 27 Naproti tomu „ výpověď, slovo, neexistuje objektivně, nezávisle na vůli obviněného, a lze je získat jen proti vůli obviněného, je-li tato zlomena fyzickým nebo psy- chickým donucením, tj. jen když se poníží důstojnost člověka jako svobodné bytosti […] . “ 28 Audiovizuální záznam a jeho promítnutí v řízení o přestupku či správním deliktu je přitom podle judikatury rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu „ specific- kým případem ohledání ve smyslu § 54 správního řádu. “ 29 Jeho povaha má tedy odlišný charakter oproti výpovědi ve smyslu shora citovaného stanoviska Ústavního soudu. Kromě podmínky objektivní existence důkazu nezávisle na vůli účastníka říze- ní ve svém rozsudku Nejvyšší správní soud judikoval, že jedná-li se čistě o zjištění skutkových otázek na základě předložení těchto již existujících důkazních prostředků, nemůže takový postup vést k porušení zásady zákazu sebeobvinění. „ Orgán dohledu je i pod hrozbou sankce oprávněn zavázat účastníka řízení k tomu, aby poskytl veškeré potřebné informace vztahující se ke skutkovému stavu, které jsou mu známy, a aby mu předal případně příslušné dokumenty, jež má k dispozici, a to i tehdy, když mohou sloužit k prokázání protiprávního jednání vůči němu samotnému nebo vůči jinému subjektu.“ 30 S odkazem na judikaturu evropských soudů také správní soudy specifikovaly, že „ vyšetřovací orgán není oprávněn dotazovat se na subjektivní názory ani hodnotové soudy nebo nabádat k vytváření předpokladů či vyvozování důsledků; lze odmítnout odpovídat 25 Stanovisko pléna Ústavního soudu České republiky, sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10 ze dne 30. 11. 2010 publ. pod č. 439/2010 Sb. 26 Rozsudek ze dne 25. 2. 1993 ve věci Funke proti Francii (stížnost č. 10828/84), Rozsudek velkého senátu ze dne 17. 12. 1996 ve věci Saunders proti Spojenému Království (stížnost č. 19187/91). 27 Stanovisko pléna Ústavního soudu České republiky, sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10 ze dne 30. 11. 2010 publ. pod č. 439/2010 Sb. 28 Ibid. 29 Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, čj. 7 As 57/2010 - 82, č. 2633/2012 Sb. NSS. 30 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, čj. 6 As 159/2014 – 52.

47