ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

na otázky, které se netýkají pouze skutkového stavu a které by mohly vést k přiznání podílu na protiprávním jednání .“ 31 Nejvyšší správní soud v této souvislosti také vyslovil stanovisko, které se v judika- tuře Ústavního soudu dosud neobjevuje, a to že „ nic totiž nebrání adresátovi v tom, aby v dalším průběhu správního řízení nebo během řízení […] prokázal, vykonávaje tak své právo na obhajobu, že skutkové okolnosti vylíčené v jeho odpovědích nebo předané doku- menty mají jiný význam, nežli jaký jim přikládá [správní orgán].“ 32 Tento závěr Nejvyšší správní soud ve své judikatuře několikrát zopakoval. Podle Nejvyššího správního soudu tak „ účastníkovi řízení lze v takové situaci přiznat právo nevypovídat jen do té míry, do jaké by byl nucen poskytnout odpovědi, které by ho dovedly k připuštění existence protiprávního jednání, které přísluší prokázat správnímu orgánu. Po účastníkovi řízení nelze požadovat, aby přiznal své protiprávní jednání či jinak své jednání či předložené podklady právně hodnotil.“ 33 Shora citovaná interpretace zásady zákazu donucení k sebeobviňování Nejvyšší správní soud uplatnil v kontextu několika právních oblastí. Předmětem soudního pře- zkumu byla například situace, v níž správní orgán vyzval k předložení dokumentů, jejichž vedení ukládá zákon o odpadech. „ Samotné předložení dokumentů, které musela stěžovatelka vést na základě zákona, nemůže vést k obvinění sebe samého […] i při před- ložení požadovaných dokumentů nic nebránilo v navazujícím řízení brojit proti závěrům, které by [správní orgán] z daných dokumentů učinil .“ 34 Obdobně se Nejvyšší správní soud vyjádřil v souvislosti s výzvou k předložení záznamu televizního vysílání, který lze považovat za takový objektivně existující důkaz. 35 Zmínit lze také rozhodnutí Krajského soudu v Brně, který zdůraznil, že „ velmi podstatná je […] i skutečnost, že žalovaný po žalobci požadoval předložení listin, jež […] nutně musely být součástí dokumentace o veřejné zakázce, jež musí být podle ZVZ uchová- na (§ 155 odst. 1 ZVZ) a jež musí být žalovanému také předložena (§ 114 odst. 6 ZVZ). Bylo by podle zdejšího soudu absurdní dovozovat, že osoba, které zákon výslovně ukládá po- vinnost uchovávat určité listiny a ty pak v zákonem jasně předvídané situaci předložit, měla být ve výzvě k jejich předložení upozorňována na to, že je předkládat nemusí. Pak trvání na této povinnosti ze strany žalovaného nemůže žalobce a) po právu považovat za jakékoli sebeobviňování, jež by mělo být zakázáno .“ 36 Ústavní soud taktéž ve vztahu k povaze důkazních prostředků rozlišil, že zásada nemo tenetur se nevztahuje ani na výpověď jako celek, ale na jednotlivé otázky. 37

31 Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2016, čj. 62 Af 15/2015 – 224. 32 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, čj. 6 As 159/2014 – 52. 33 Ibid. 34 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2018, čj. 4 As 92/2018 – 35. 35 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2016, čj. 2 As 254/2016 – 39. 36 Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2016, čj. 62 Af 15/2015 – 224. 37 Nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. III. ÚS 149/97.

48