ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

iv) Právo osobní povahy Mimoto Ústavní soud explicitně judikoval, že zásada zákazu donucení k sebeobvi- ňování je osobní povahy. Nemůže se na ni tedy odvolávat žádná právnická osoba či její statutární orgány. 38 Tento závěr je však v mnoha ohledech rozporován. 39 2. Nemo tenetur a audiovizuální záznam pořizovaný zaměstnavatelem Jak vyplývá ze shora uvedené judikatury Ústavního a Nejvyššího správního soudu, lze dovodit určité hranice toho, kdy je přiměřené aplikovat zásadu zákazu donucení k sebeobvinění. V kontextu přípustnosti audiovizuálního záznamu pořizovaného za- městnavatelem však soudy dosud nerozhodovaly. V souvislosti s výzkumnou otázkou definovanou v úvodu tak na pozadí obecných kritérií vymezených judikaturou vzniká několik nejasností, jimiž by bylo příhodno se zabývat. a) Sporné aspekty Audiovizuální záznam má nepochybně povahu jiného důkazního prostředku, než je výpověď. Jednoznačně vypovídá o skutkových okolnostech nastalého případu, při- čemž případným poskytnutím tohoto důkazu správnímu orgánu je ponechán zaměst- navateli dostatečný prostor pro právo na obhajobu a jeho tvrzení, že skutek nenaplňuje skutkovou podstatu správního deliktu či přestupku. Pokud zaměstnavatel audiovizuál- ní záznam pořizuje, je taktéž nepochybné, že jeho poskytnutí pro účely správního říze- ní nevyžaduje aktivní součinnost či tvorbu jeho obsahu, nýbrž pouze strpění omezení svých práv, zatímco je se záznamem nakládáno. Do jaké míry ale existuje tento audiovizuální záznam pořizovaný zaměstnavatelem skutečně objektivně a nezávisle na jeho vůli ? Není jistě zcela nepříznačné, že ve shora citované judikatuře Nejvyššího správního soudu se v případě objektivně existujících důkazů vždy jednalo o materiály (záznamy vysílání, zadávací dokumentace apod.), které přímo zákon subjektu ukládá pořizovat, uchovávat apod. Tedy jedná se o situaci, kdy zjevně nezávisí pouze na vůli subjektu materiálem disponovat. Oproti tomu zaměstnavatel audiovizuální záznam na pracoviště pořizuje vždy dob- rovolně. Žádný zákon mu to jako povinnost neukládá, a je proto čistě na jeho vůli tak učinit. Ve většině případů k tomu přistupuje za účelem ochrany svých práv, zvýšení efektivity výroby, ochrany práv zaměstnanců apod. Nikoliv však proto, aby tento dů- kazní prostředek byl následně využit i v jeho neprospěch. Otázkou tedy je, zda má zaměstnavatel s ohledem na tuto svou dobrovolnost pořizování záznamu povinnost jej poté jako již objektivně existující důkaz vydat.

38 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 158/13 ze dne 14. 3. 2013. 39 Helena Prášková, ‚Princip nemo tenetur v kontrolním procesu‘ [2012] 45(5/6) Správní právo 283-290.

49