ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

v konkrétním kontextu je tedy ničím jiným než „ hledáním proporcí ve vztazích mezi jednotlivcem a celkem“. Podle tohoto příspěvku je třeba zásadu zákazu sebeobviňování ve vztahu k předlo- žení audiovizuálního záznamu v řízení o odpovědnosti zaměstnavatele za přestupek vy- kládat tak, aby materiálně nebránila efektivní kontrole povinností zaměstnavatele vůči zaměstnancům. Nejen, že je třeba vzít v potaz zájem společnosti na kontrole dodržo- vání právních předpisů, na odhalování a trestání protiprávní činnosti. Ohled je nutno brát i na povahu zaměstnaneckých vztahů, v nichž se zaměstnanec nachází ve značně slabším postavení než zaměstnavatel, přičemž veřejnoprávní předpisy, na základě nichž správní orgány kontrolují dodržování povinností zaměstnavatele vůči zaměstnanci, míří právě na ochranu zájmů a práv zaměstnance (viz § 316 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce). S ohledem na to příspěvek argumentuje, že pořizuje-li zaměstnavatel ze své vůle audiovizuální záznam na pracovišti povětšinou za účelem ochrany svých práv, nelze považovat za nepřiměřené požadovat po něm poskytnutí takto pořízených a existují- cích záznamů i pro účely šetření ohledně porušení jeho povinností, jejichž objektem ochrany je právě zájem či právo zaměstnance (např. § 316 zákoník práce). Povinnosti předložit audiovizuální záznam se zaměstnavatel v těchto případech nezprostí ani s od- voláním na zásadu zákazu donucení k sebeobviňování. Bude-li pořizování a existence záznamu bez důvodných pochybností prokázána, např. ze strany zaměstnance jako svědka či doložením písemného informovaného souhlasu k pořizování takového zá- znamu na pracovišti včetně informací, po jakou dobu je uchováván apod., bude nutno záznam považovat za objektivně existující důkazní prostředek nezávisle na vůli zaměst- navatele vypovídající o skutkovém stavu šetřeného správního deliktu či přestupku. Nelze opomenout, že při pořizování audiovizuálních záznamů na pracovišti je to totiž zejména soukromí zaměstnanců, do něhož je zasahováno. Lze proto rozumně předpokládat, že je-li tento zásah do základních práv zaměstnance přiměřený pro účely ochrany práv zaměstnavatele (viz obecné podmínky přípustnosti důkazních prostřed- ků v kapitole jedna), musí být přiměřené i omezení zásady zákazu sebeobviňování na straně zaměstnavatele v případě skutkových podstat, jejichž objektem je ochrana práv zaměstnance. Ochraně práv zaměstnance přitom odpovídá objekt právních no- rem, jejichž porušování správní orgány u zaměstnavatele kontrolují. Autorka považuje za podstatné dodat, že ani pokud by byl audiovizuální záznam pořizován zaměstnavatelem neoprávněně či by nebyl přiměřený tomu, do jaké míry zasahuje do soukromí zaměstnance (opět viz obecné podmínky přípustnosti důkaz- ních prostředků), nemůže se zaměstnavatel v případech ochrany práv zaměstnance bez dalšího dovolávat zásady zákazu sebeobviňování či nepřípustnosti nahrávky pro její protizákonnost.

51