ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

Nedochází přitom k zásahu do práva na spravedlivý proces zaměstnavatele. Je pri- márně jeho vůlí záznam vůbec pořizovat. K dispozici má navíc jakékoliv další právní prostředky obhajoby v řízení o správním deliktu či přestupku tak, aby nebylo prokázá- no naplnění skutkové podstaty. Opačný výklad by popíral presumpci racionality zákonodárce, který má vytvá- řet právo bez absurdních následků. 42 Důsledky interpretace zákona musí umožňovat naplnění účelu právních norem, nikoliv jej ztěžovat. Opačný výklad by k materiál- ní účinnosti kontroly či dohledu nad dodržováním povinností zaměstnavatelů vůči jeho zaměstnancům vyžadoval, aby to byl nejen zaměstnavatel, kdo záznam pořizuje, ale i každý jeho zaměstnanec. To však nelze po zaměstnancích k ochraně jejich práv rozumně požadovat, jelikož plnění pracovněprávních povinností, výkon práce a naklá- dání s majetkem a výrobními prostředky zaměstnavatele vyžaduje alespoň určité zdání vzájemné důvěry. Závěr Analýza judikatury Nejvyššího správního soudu v kontextu rozhodnutí Ústavního soudu identifikovala stěžejní vymezení hranic při uplatňování zásady zákazu donucení k sebeobviňování. I přesto však není zcela jednoznačné, zda lze audiovizuální záznam pořizovaný zaměstnavatelem považovat za objektivně, nezávisle na vůli subjektu existují- cí důkazní prostředek vypovídající pouze o skutkových okolnostech případu. Příspěvek uve- dl několik argumentů, na základě kterých lze o této otázce polemizovat. Ačkoliv jasné stanovisko může poskytnout až budoucí rozhodovací praxe soudů, příspěvek nastínil, že interpretovat zásadu nemo tenetur se ipsum prodere je nutno zejména v kontextu zaměstnaneckých vztahů, účelu práva a objektů jím chráněných.

42 Zdeněk Kühn, (n 39) 209.

52