ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

dě příkazu k prohlídce, vzorků dechu, krve, moči a krevní tkáně pro účely testování DNA. V projednávané věci byl Evropský soud pro lidská práva pouze vyzván k tomu, aby rozhodl, zda použití provedených protokolů ze strany inspektorátu představovalo neodůvodněné porušení práva. Ve svém rozhodnutí konečně soud uvedl, že obecné požadavky na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy, včetně práva sám sebe neobviňovat, se vztahují na trestní řízení týkající se všech druhů trestných činů, od nejjednodušších k nejsložitějším; veřejný zájem nemůže ospravedlnit použití výpo- vědí, které byly vynuceny mimo soudní řízení, pro účely obžaloby v trestním řízení. 6 Zákaz nucení k sebeobviňování a právo obviněného odepřít výpověď má i své meze. V případě stížnosti John Murray v. Spojené království (stížnost č. 14310/88) se Evropský soud pro lidská práva zabýval otázkou, zda je možné v případě mlčení ob- viněného vykládat dané mlčení v jeho neprospěch. Stěžovatel byl v předchozím řízení poučován jak policií, tak následně soudem, že pokud odmítne vypovídat, může soudce nebo porota posoudit toto jeho mlčení v neprospěch v souladu s nařízením o důkazech v trestním řízení z roku 1988. Podle Evropského soudu pro lidská práva je možný i ta- kový postup, kdy soud při hodnocení důkazů bere v potaz mlčení obžalovaného a vy- vozuje z něj negativní závěry. Vždy je však potřeba vycházet z individuálních specifik konkrétní věci, kdy se musí jednat o tak silné důkazy, jež si skutečně žádají vysvětlení ze strany obviněného. Obviněný však nesmí být k podání výpovědi nucen ani nesmí být jeho mlčení samo o sobě považováno za důkaz viny. 7 K dalším principům interpretace práva neobviňovat sebe samu se Evropský soud pro lidská práva vyjádřil ve věci Jalloh v. Německo (stížnost č. 54810/00). Pozadí daného případu spočívalo v zadržení stěžovatele (Abu Bakah Jalloh) policií poté, co vzbudil podezření, že přechovává a prodává drogy. Při zadržení stěžovatel jeden balíček s drogami spolkl a následně si odmítl vzít dobrovolně emetikum. Prokurátor nařídil, aby byla stěžovateli podána dávidla, kdy jej drželi čtyři policisté a lékař mu jednu látku aplikoval injekčně a druhou prostřednictvím nasogastrické sondy. Stěžovatel následně vyzvracel malý sáček, který obsahoval zhruba dvě desetiny gramu kokainu. Stěžovatel v jednání policejního orgánu, tj. nuceného podání dávidel s cílem zajištění důkazu o spáchání drogového trestného činu, spatřoval porušení článků 3 a 6 Evropské úmlu- vy. Evropský soud pro lidská práva dovodil, že postupem německých vnitrostátních 6 Rozsudek ESLP ze dne 17. 12. 1996, Saunders v. Spojené království, č. 19187/91, bod 68-69. 7 V rozsudku ze dne 28. 12. 1994, John Murray v. Spojené království, č. 14310/88, bod 47 Evropský soud pro lidská práva konstatoval: „ Ať už by dělicí čára mezi těmito dvěma krajnostmi měla ležet kdekoli, z tohoto pojetí „práva mlčet“ vyplývá, že otázka, zda je toto právo absolutní, musí být zodpovězena záporně. Není proto možno říci, že rozhodnutí stěžovatele mlčet během trestního řízení by nutně nemělo mít žádné důsledky, jestliže se soud snaží zhodnotit před ním provedené důkazy. ... ustálené mezinárodní standardy v dané oblasti sice zakotvují právo mlčet a právo nepřispívat k vlastnímu obvinění, v daném ohledu ale mlčí. Zda vyvozování nepříznivých důsledků z mlčení obviněného porušuje článek 6, to je otázka, která by měla být posouzena ve světle všech okolností případu, s přihlédnutím zejména k situacím, ve kterých takové důsledky mohou být vyvozeny, váze, kterou jim přikládají vnitrostátní soudy při hodnocení důkazů, a stupni donucení obsaženému v dané situaci.“

56