ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

lidská práva však ze spisu zjistil, že stěžovatel před zemským soudem uváděl, že nové doznání je dobrovolné a je výrazem jeho upřímné lítosti nad spáchaným skutkem. Nové, dobrovolné doznání, které stěžovatel učinil před zemským soudem a které bylo dle jeho vlastního vyjádření výrazem upřímné lítosti, bylo hlavním podkladem pro odsouzení, zatímco ostatní důkazy měly pouze podpůrný charakter a potvrzovaly vě- rohodnost doznání obžalovaného. Jejich vyhledání, provedení a hodnocení před sou- dem proto nevylučovalo právo stěžovatele na obhajobu a řízení jako celek tak nebylo nespravedlivé. Evropský soud pro lidská práva tak dovodil, že není možné vyvozovat příčinnou souvislost mezi použitím zakázané metody vyšetřování v počátku trestního stíhání a tím, co stěžovatel dále vypovídal a jaké důkazy proti sobě pomohl získat. Ani sám stěžovatel nezpochybnil, že vypovídal před soudem pravdu – jeho stížnost směřo- vala jen proti tomu, že soud vzal za prokázanou verzi způsobu, jakým byl zločin spá- chán, tu verzi, kterou při použití zakázaných vyšetřovacích metod považovala za pro- kázanou již policie. Z uvedených důvodů velký senát většinou jedenácti hlasů rozhodl, že článek 3 Evropské úmluvy byl porušen a že stěžovatele je nutno považovat za oběť porušení tohoto článku. Nebylo však porušeno právo na spravedlivý proces, a to ani ve smyslu prvního odstavce, ani ve smyslu třetího odstavce článku 6 Evropské úmluvy. K porušení práva neobviňovat sebe sama a porušení článku 6 Evropské úmluvy může dojít i tehdy, pokud se orgánům činným v trestním řízení podaří získat do- znání obviněného lstí, např. prostřednictvím nastrčeného informátora. V případu Allen v. Spojené království (stížnost č. 48539/99) Evropský soud pro lidská práva poznamenal, že „H., který byl dlouholetým policejním informátorem, byl umístěn do cely stěžovatele na … policejní stanici a později i ve … vězení specificky z toho důvodu, aby vylákal od stěžovatele informace prokazující jeho podíl na trestných činech, ze kterých byl podezříván. Důkazy provedené během soudního řízení proti stěžovateli ukázaly, že policie připravovala H. a instruovala jej, aby „na něj tlačil, co to jde“. … výroky, kterými se stě- žovatel H. přiznal, a které tvořily hlavní nebo rozhodující důkazy v procesu proti němu, nebyly spontánními a nepodnícenými výroky dobrovolně učiněnými stěžovatelem, ale byly vyvolány neustálým kladením otázek ze strany H., který na popud policie směřoval jejich konverzace k debatám o vraždě, a to za okolností, které mohou být nahlíženy jako funkční ekvivalent výslechu, avšak bez jakýchkoli záruk, které by byly spojeny s formálních poli- cejním výslechem, včetně asistence obhájce a obvyklého poučení. I když je pravda, že mezi stěžovatelem a H. nebyl žádný zvláštní vztah a že nebyly zjištěny žádné okolnosti svědčící o přímém donucení, Soud má za to, že stěžovatel zřejmě čelil psychologickým tlakům, které se dotkly „dobrovolnosti“ jeho odhalení údajně učiněných H.: stěžovatel byl podezřelým v případu vraždy, ve vazbě a pod přímým tlakem ze strany policie při výsleších týkajících se vraždy, a měl být zřejmě vystaven přesvědčování, aby pojal důvěru k H., se kterým po několik týdnů sdílel celu. Za takových okolností informace získané použitím H. daným způsobem mohou být považovány za získané proti vůli stěžovatele a jejich použití v procesu zasáhlo do práva stěžovatele mlčet a práva nepřispívat k vlastnímu obvinění.“ V případě, kdy by se obviněný svěřil druhé osobě zcela dobrovolně, nemělo by použití takového

58