ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

23. 6. 2005, sp. zn. II ÚS 255/05, kdy osoba byla vyzvána k předložení listinných důkazu s cílem potvrdit nebo vyvrátit podezření, že spáchala trestný čin. Soud dovodil, že policejní orgán nemohl za nevydání listin udělit pořádkovou pokutu, jelikož jejich předložení mohlo bezprostředně vést k obvinění této osoby a donucování k součin- nosti spočívající v předložení důkazů, které ji mohou usvědčovat, není v souladu se zákazem nucení k sebeobviňování. Listina základních práv a svobod je základním pramenem zásady zákazu donucová- ní k sebeobviňování. Aplikace této zásady se však projevuje i v zákoně č. 141/1961 Sb., trestní řád v § 33, § 78 a § 92 nebo v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za pře- stupky a řízení o nich, který v § 82 odst. 2 říká, že správní orgán nesmí obviněného nu- tit k výpovědi nebo doznání. Dalším projevem zásady je § 61 zákona č. 273/2008 Sb. o policii ČR nebo § 96 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Uvedená zásada se projevuje i v civilním řízení, a to například v § 126 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., ob- čanský soudní řád, o odepření výpovědi svědka, pokud by mu výpověď způsobila ne- bezpečí trestního stíhání nebo stíhání osob blízkých. I v občanském soudním řízení tak svědek nemusí vypovídat, pokud o příčinách odepření výpovědi uvědomí soud, který o důvodnosti odepření rozhoduje. Vyjádření svědka o důvodech odepření výpovědi tak nemůže být důvodem pro zahájení trestního stíhání nebo důkazem v trestním řízení. K otázce uplatnění zásady nemo tenetur v občanskoprávním vztahu se vyjádřil i Ústavní soud, který se zabýval otázkou, zda nesdělení identifikačních údajů o řidi- či vozidla a nepředložení příslušných dokladů v případě vymáhání plnění ze škodní události v rámci pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla je vy- užitím ústavně zaručeného práva zákazu nucení k sebeobviňování. Ústavní soud však dospěl k závěru, že nesplnění povinnosti pojištěného informovat pojistitele o skutko- vém stavu škodní události a o osobě řidiče není uplatněním zásady nemo tenetur a je namístě, aby si pojištěný důsledky takového chování nesl sám. 3 Odpověď na otázku, co spadá pod uvedenou zásadu a co již nikoliv, je dovozována mimo jiné z toho, kdy musí dotyčná osoba něco aktivně učinit a kdy musí úkony orgánů veřejné moci pouze strpět. Ústavní soud dospěl ve své ustálené judikatuře k zá- věru, že v případě, kdy k získání důkazu je vyžadováno pouze strpění jejich provedení, nelze na tyto úkony pohlížet jako na prolomení zásady zákazu sebeobviňování. Tento názor vyjádřil Ústavní soud mj. ve stanovisku pléna ze dne 30. 11. 2010, Pl. ÚS 30/10, kde se zabýval otázkou sejmutí pachové stopy, odebrání vzorku vlasu a bukálního stě- ru z hlediska uvedené zásady. Dospěl zde k závěru, že jelikož tyto úkony nevyžadují aktivní jednání obviněného či podezřelého, nejde v případě jejich donucení je strpět o donucení k sebeobviňování. Mezi úkony, které je obviněný povinen strpět zařadil

3 Nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. III. ÚS 3162/12.

61

Made with FlippingBook flipbook maker