ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

du budou doplněny krátkým popisem skutkového stavu jednotlivých případů tak, aby byl zachován kontext zmiňovaných judikátů. 2. Limity zákazu donucování k sebeobviňování Dle názoru Nejvyššího soudu je nezbytné interpretovat zásadu zákazu donucování k sebeobviňování tak, „ že je zakázáno donucování k aktivnímu jednání obviněného, jímž by měl osobně přispívat k vlastnímu usvědčení. “ Dané pojetí vychází jak z mezinárodního chápání pravidla nemo tenetur , 5 tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jež nepo- važuje za porušení dané zásady provádění, popř. vynucování, těch procesních úkonů, při kterých je obviněný pouze pasivním objektem (např. rekognice in natura, odebrání vzorku vlasů, bukálního stěru, odebrání vzorku moči, krve či pachové stopy). 6 Skutečnost, že komentovanou zásadu nelze uplatňovat neomezeně, vyjádřil též i Nejvyšší soud například ve svém rozhodnutí sp. zn. 8Tz 110/2012 ze dne 29. 01. 2013, v němž konstatoval, že obviněný, či jakákoli jiná poznávaná osoba, je povinen strpět pro- vedení rekognice, přičemž může být k účasti na ní donucován přípustnými prostředky, kterými jsou předvedení či uložení pořádkové pokuty. Dané jednání tak nepředstavuje porušení zákazu donucování k sebeobviňování, neboť „[p] okud by konání rekognice zá- viselo zcela na vůli obviněných, došlo by k nepoměrnému ztížení vyšetřování trestných činů a v důsledku toho k ochromení orgánů činných v trestním řízení při zjišťování objektivní pravdy. “ Rovněž nelze pravidlo zákazu donucování k sebeobviňování použít na případ právní povinnosti předcházet vzniku škodám či minimalizovat již škody vzniklé, jestli- že tato povinnost vyplynula z předchozího jednání pachatele. Uvedený názor Nejvyšší soud konstatoval v souvislosti s povinností účastníka dopravní nehody poskytnout potřebnou pomoc, kdy Nejvyšší soud odmítl argument obviněného, který odůvod- ňoval své ujetí z místa autonehody a neposkytnutí následné pomoci jejím ostatním účastníkům tím, že by povinnost takového jednání byla nezákonným a neústavním donucováním pachatele k poskytování důkazů proti sobě samému. 7 Naproti tomu Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že vynucování aktivní součin- nosti obviněného prostřednictvím ukládání pořádkových pokut představuje porušení zákazu donucování k sebeobviňování, neboť dle názoru soudu „ nikdo nesmí být nucen k tomu, aby orgánům veřejné moci dodával důkazy proti sobě či jakákoliv sebeusvědčující prohlášení “. 8 V několika případech orgány činné v trestním řízení vyzvaly podezřelou, popř. obviněnou, osobu k předložení účetních dokumentů a jiných dokladů za účelem opatření důkazních prostředků svědčících proti ní pod hrozbou sankce uložení pořád- kové pokuty. Nejvyšší soud dovodil, že ačkoli zjišťování skutkového stavu a opatřo- vání důkazů je v legitimním zájmu státu a jeho orgánů, a je tedy jako takové ústavně 5 Viz např. rezoluce XV. Mezinárodního kongresu trestního práva, která uvádí: „ Nikdo není povinen přispět aktivním způsobem, přímo či nepřímo, k vlastnímu odsouzení .“ 6 Rozhodnutí Ústavní soudu Pl.ÚS-st. 30/10 ze dne 30. 11. 2010.

7 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 136/2019 ze dne 13. 03. 2019. 8 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 7/2007 ze dne 21. 02. 2007.

68