ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE / Jakub Morávek (ed.)

ZÁKAZ DONUCOVÁNÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ V JUDIKATUŘE NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČESKÉ REPUBLIKY

Mgr. Aneta Průšová 1

1. Úvod Zákaz donucování k sebeobviňování (latinsky nemo tenetur se ipsum accusare ) je jednou ze základních zásad, které mají garantovat právo na spravedlivý proces. Odraz tohoto principu v českém právním řádu lze nalézt v čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod 2 (dále jen „ LZPS “), které zakotvují právo každé osoby, tedy jak osoby fyzické, tak osoby právnické, 3 odepřít výpověď, jestliže by jí způsobila nebez- pečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké, a dále právo obviněného kdykoli a bez ohledu na důvod odepřít svou výpověď. Zásada zákazu donucování k sebeobviňování však v sobě nezahrnuje pouze uvedená práva, nýbrž poskytuje oprávněné osobě škálu různých prostředků obrany a ochrany s cílem zajistit rovnováhu mezi veřejným záj- mem na odhalování a trestání protiprávního jednání a zájmem na zajištění spravedli- vého procesu. 4 Díky této zásadě orgány veřejné moci nemohou využít svého postavení k tomu, aby vynutily svoji vůli vůči osobě, proti které je vedeno trestní řízení. Se zásadou nemo tenetur se ipsum accusare se lze setkat i v rámci správního řízení při projednávání přestupku či jiného správního deliktu, tradičně je však tento princip spojen s trestním řízením. To se rovněž odráží v judikatuře Nejvyššího soudu, v níž je problematika zákazu donucování k sebeobviňování interpretována zejména v souvis- losti s trestním stíháním. Cílem tohoto příspěvku je popsat a shrnout přístup Nejvyššího soudu České re- publiky k aplikování zásady zákazu donucování k sebeobviňování a rovněž nastínit jeho významná rozhodnutí, jež přinesla nový náhled na pojetí či používání této zásady a vedla tak ke konkretizování jejího obsahu. Jednotlivé právní názory Nejvyššího sou- 1 Autorka je studentkou prezenční formy doktorského studia na Katedře pracovního práva a práva sociál- ního zabezpečení Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Příspěvek zachycuje stav judikatury Nejvyššího soudu ke dni 1. dubna 2020. 2 Usnesení České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ISSN 1211-1244. 3 MATES, Pavel a PÚRY, František. Zákaz nucení k sebeobviňování . Bulletin advokacie. [online], 3/2019. Praha [cit. 2020-05-17]. ISSN 1805-8280. S. 7-13. Dostupné z: https://www.cak.cz/assets/komora/ bulettin-advokacie/ba_3_2019_web.pdf. 4 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 254/2016 ze dne 15. 12. 2016: „ Veškerá judikatura vyjadřující se k zákazu sebeobviňování je hledáním rovnováhy mezi veřejným zájmem na kontrole dodržo- vání právních předpisů, na odhalování a trestání protiprávní činnosti a zájmem na zachování spravedlivého procesu. “

67