SLP 09 (2015)

rá je armádě vlastní a pro její řádné fungování nezbytná, není pouze samoúčelná. Je také zájmem společnosti jako celku, neboť situace, za které by byly rozkazy vojáky denně zpochybňovány, nebo by jejich uposlechnutí bylo příliš dlouho rozvažováno, by potencionálně vedla k nežádoucí anarchii v ozbrojených silách a oslabení národní bezpečnosti. V souvislosti s pácháním zločinů podle mezinárodního práva není rovněž bez povšimnutí skutečnost, že takové zločiny bývají velmi často páchány právě nedis- ciplinovanými příslušníky špatně organizovaných vojenských jednotek; 5 disciplinova- nost ozbrojených složek může tedy představovat i dobrou cestu prevence pro páchání těchto činů. Neméně důležité je zachování a prosazování principu nadřazenosti práva, který vy- žaduje, aby ten, kdo spáchal zločin, nesl za toto jednání právní následky. Podřízený, vůči kterému je protiprávný rozkaz směřován, se tak nachází v nelehké situaci, kdy se musí rozhodnout, zda bude rozkaz následovat, a později čelit trestnímu stíhání za zlo- čin, který na základě rozkazu spáchal, nebo rozkazu neuposlechne, a riskuje přinej- menším disciplinární řízení. Toto obtížné dilema vhodně charakterizoval již Dicey, jenž k danému tématu uvedl: „Vojákova pozice může být v praxi velmi složitá. Pokud rozkazu neuposlechne, může být zastřelen po odsouzení ze strany vojenského tribunálu a pokud uposlechne, může být oběšen na základě verdiktu poroty a rozhodnutí soudu.“ 6 Na druhou stranu není dnes zřejmě možné zcela předem rezignovat na vymáhání trestní odpovědnosti jednotlivce z toho důvodu, že mu takové jednání bylo nařízeno. V důsledku by totiž za určité zločiny mohly nést odpovědnost jen ti nejvýše postavení a takový přístup by navíc mohl vážně poškodit účel prevence před pácháním zločinů. ͹. Od úplného vyvinění k absolutní odpovědnosti V praxi mezinárodního společenství, vnitrostátních právních řádech jednotlivých států a v právní doktríně se k námitce uposlechnutí příkazu nadřízeného v trestním řízení postupně vyvinuly tři základní přístupy. ͹.ͷ Respondeat superior První přístup, tzv. doktrína respondeat superior, pojímá námitku uposlechnutí roz- kazu nadřízeného jako plně dostačující důvod, jenž sám o sobě vždy automaticky vede k vyloučení trestní odpovědnosti podřízeného, který dle rozkazu předmětný čin spá-

5 OSIEL, Mark J. Obeying Orders: Atrocity, Military Discipline and the Law of War. California Law Review . 1998, 86, s. 967. 6 DICEY, Albert Venn. In DINSTEIN, Yoram. The Defence of “Obedience to Superior Orders” in International Law . 1. vyd. Leyden: A.W. Sijthof, 1965, s. 16. „The position of a soldier is in theory and may be in practice a difficult one. He may, as it has been well said, be liable to be shot by a court-martial if he disobeys the order, and to be hanged by a judge and jury if he if he obeys it.“

214