SLP 09 (2015)

chal. 7 Odpovědnost za spáchaný čin je připisována tomu, kdo příkaz vydal, tedy nadří- zenému veliteli na základě jeho velitelské odpovědnosti (commander’s responsibility). 8 Příkaz nadřízeného má v každém případě za následek úplné vyvinění, není tedy pouhou polehčující okolností, která by případně vedla ke zmírnění uloženého trestu. Stejně tak je skutečnost spočívající v příkazu nadřízeného okolností pro osvobození obžalovaného plně postačující sama o sobě, není vyžadováno, aby zde přistoupil ještě další faktor (například v podobě tísně). Mezi proponenty tohoto směru je možno řadit již svatého Augustina, dle kterého měl voják být posouzen jako nevinen i tehdy, pokud následoval rozkazu velitele za- pojeného v nespravedlivé válce. 9 Nejčastěji však bývá tato doktrína spojována s brit- ským profesorem Lassou Oppenheimem, autorem britského manuálu vojenského práva z roku 1912 určeného příslušníkům armády, v němž Oppenheim plně tento princip prosadil. 10 Jeho vliv se navíc neomezil pouze na Velkou Británii, byl to právě Oppenheimův odkaz, který se projevil rovněž při formulaci amerických Pravidel ve- dení války, jež rovněž vylučovala trestní odpovědnost podřízených páchajících válečné zločiny dle rozkazu nadřízeného. 11 Tento přístup evidentně naprosto respektuje povinnost podřízených uposlechnout rozkazu, a to bez zaváhání či jakéhokoliv vznášení pochybností a posuzování jeho správnosti či souladu s právem. 12 Na druhou stranu však toto pojetí přehlíží určité důležité okolnosti, které mohou v praxi nastat, a s kterými se lze jen těžko vyrovnat. Pokud totiž podřízený bude automaticky osvobozen vždy, jakmile vznese námitku pří- kazu nadřízeného, může dojít i k takové situaci, kdy jednající osoba nejen, že si je pro- tiprávnosti předmětného rozkazu plně vědoma, ale navíc se s daným jednáním zcela ztotožňuje a rozkazu dobrovolně následuje. Přesto by i taková osoba byla dle doktríny respondeat superior osvobozena a odpovědnost by nesl pouze její nadřízený. 13 Lze konstatovat, že nejen pro výše uvedené výtky, ale i s ohledem na zvýšení důrazu osobní odpovědnosti jednotlivce v mezinárodním trestním právu, již dnes nepožívá předmětná doktrína v právní oblasti žádné podpory. 7 DINSTEIN, Yoram. The Defence of „Obedience to Superior Orders“ in International Law . 1.vyd. Leyden: A.W. Sijthof , 1965, s. 8. 8 INSCO, James. Defence of Superior Orders Before Military Commissions. Duke Journal of Comparative and International Law . 2003, 13, s. 392. 9 ZIMMERMAN, Andreas. Superior Orders. In CASSESE, Antonio, et al. The Rome Statute of the interna- tional Criminal Court: a Commentary . New York: Oxford University Press, 2002. ISBN 978-0199560738, s. 958. 10 SOLIS, Gary D. Obedience of Orders and the Law of War: Judicial Aplication in American Forums. American University International Law Review . 2000, 15, s. 494. 11 Rules of Land Warfare, Article 366, Dostupné z URL www.loc.gov/rr/frd/Military_Law/pdf/rules_warfa- re-1914.pdf. 12 OSIEL, Mark J., op. cit. , s. 967. 13 ZIMMERMAN, Andreas, op. cit. , s. 393.

215