SLP 08 (2014)

rantů. Pojem válečný, resp. válka, je v moderním mezinárodním humanitárním právu nahrazen neutrálnějším a obecnějším pojmem ozbrojený konflikt. 5 ͷ.ͷ Odlišení válečného uprchlíka od uprchlíka dle Úmluvy Odlišení válečného uprchlíka od uprchlíka konvencionálního (tedy majícího důvo- dy dle Úmluvy) spočívá za prvé v tom, že velmi často přichází v hromadném proudu, a za druhé v tom, že často (ale ne vždy!) zemi opustil z jiných důvodů, než které stanoví definice uprchlíka v Úmluvě. Prvně uvedené souvisí se skutečností, že válečný konflikt neumožňuje Úmluvou vyžadovanou individualizaci osoby skrze pronásledování pro konkrétní důvod, ohrožené osoby přicházejí jako součást většího proudu, masové- ho přílivu, mohou mít všichni důvody i míru ohrožení stejnou. Jinak řečeno, ohrožení bombardováním v sobě nenese hrozbu pronásledování konkrétně paní Amount, ale celé její čtvrti, a byť by se i dělo z důvodu její rasy, národnosti apod., nebude cíleno kon- krétně na ni. Druhé odlišení spočívá v tom, že základním důvodem, pro který válečný uprchlík opustil svou vlast, je ohrožení jeho života či osobní integrity, jinými slovy hrozí mu smrt či mučení, anebo jiné kruté či nelidské zacházení v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu v jeho vlasti, nikoliv v důsledku rasových, náboženských nebo národnostních důvodů nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám či zastávání určitých politických názorů. Neodchází ze země kvůli hrozbě pronásledování pro kupř. uplatňování svobody projevu, hrozí mu fyzická likvidace proto, že se nachází „ve špatný čas na špatném místě“. Pro analýzu právního postavení válečných uprchlíků je významné to, že hromad- nost bývá označována za zlomový moment pro vznik mezinárodní úpravy uprchlictví; 6 právě velké množství osob přimělo státy k nutnosti odpovědi a úpravě jejich právního postavení. Pokud jsou i dnes hromadné proudy, bylo by jen logické, aby na ně státy znovu reagovaly; důvod, pro který odpověděly tehdy, velmi pravděpodobně nezmizel a potřeba reakce trvá. Dále je podstatná otázka individualizovaného posouzení žádostí (tedy provádění individuálního vnitrostátního řízení ke zjištění, zda je osoba opravdu uprchlíkem), které je uplatňováno v současnosti ve všech západních, tedy ekonomicky vyspělých státech a které bývá uváděno jako požadavek definice uprchlíka v Úmluvě. Tyto stá- ty předpokládají vydělení osoby ze skupiny, tzv. singling out – i přesto, že je osoba k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti; totéž platí pro osobu bez státní příslušnosti nacházející se mimo zemi svého dosavadního pobytu následkem shora zmíněných událostí, a která vzhledem ke shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit .“ Srov. čl. 1A Úmluvy. 5 Srov. např. KALSHOVEN, F. Reflections on the Law of Armed Conflict: Collected Essays. International Humanitarian Law Series. Leiden, Boston: Martinus Nijhoff Publishers, 2007. S. 15. 6 K otázce hromadnosti jako znaku, který odlišuje uprchlictví a azyl v mezinárodním právu srov. ČEPELKA, Č.: Pojem a vývoj institutů azylu a uprchlictví v mezinárodním právu. In: ŠTURMA, P., HONUSKOVÁ, V. (eds.) Teorie a praxe azylu a uprchlictví. 2. doplněné vydání. Scripta Iuridica No. 2. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2012.

98