SLP 08 (2014)

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii v případě Tadić. 20 Na tyto konflik- ty se aplikuje společný článek 3 Ženevských úmluv na ochranu obětí války a na menší část z nich rovněž úprava Dodatkového protokolu č. II. 21 Uvedená smluvní normativita se nevztahuje na případy „ vnitřních nepokojů a napětí, jako jsou vzpoury, izolované a spo- radické násilné činy a ostatní činy podobné povahy, “ 22 neboť nedosahují intenzity potřebné pro „aktivování“ působnosti norem mezinárodního humanitárního práva. Využití výkladu pojmů tak, jak jsou interpretovány v jiných částech mezinárodního práva, není uprchlickému právu (tedy té oblasti mezinárodního práva, která je k apli- kování nejbližší) cizí. Běžně se pro účely výkladu čl. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků využívají jiné smluvní instrumenty. Od tohoto přístupu se odklonil regi- onální subsystém práva Evropské unie, když Soudní dvůr EU pro interpretaci právě pojmu ozbrojený konflikt snížil v rozsudku ve věci Diakité 23 práh pro aplikaci pojmu vnitřní ozbrojený konflikt v evropském právu oproti jeho vymezení v mezinárodním právu humanitárním. Za jistých okolností tak bude určitá forma ochrany vytvořená ev- ropským právem (a využitelná i pro válečné uprchlíky) aplikovatelná i na situace, které by v mezinárodním humanitárním právu nebyly považovány za vnitrostátní ozbrojené konflikty. Jde o zajímavou inspiraci pro – teoretické – úvahy, zda bude v budoucnu možné k výkladu případné definice válečného uprchlíka využívat normy z oblasti me- zinárodního humanitárního práva, či zda půjde o samostatnou část mezinárodního práva mající vlastní definice. Úvaha soudu, totiž že „ mezinárodní humanitární právo a režim doplňkové ochrany sledují odlišné cíle a zavádí jasně oddělené mechanismy ochra- ny, “ 24 má určité opodstatnění. 25 ͸. Možnosti ochrany válečných uprchlíků v mezinárodním právu Vzhledem k tomu, že váleční uprchlíci přicházejí v hromadných proudech, ideální odpovědí by byla ochrana skupinová, obdoba meziválečných ad hoc ujednání pro sku- piny uprchlíků mimo jiné z Ruska, z Turecka. Je možné ve stávajících instrumentech 20 Srov. případ Rozsudek Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY), Prokurátor v Duško Tadić, č. IT-94-1-AR72, z 2. října 1995 , jenž definuje vnitrostátní ozbrojené konflikty jako „ dé- letrvající ozbrojené násilí mezi vládní autoritou a organizovanými ozbrojenými skupinami či mezi takovými skupinami uvnitř jednoho státu .“ 21 Srov. čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter (Dodatkový protokol č. II) z roku 1977. Tento protokol rozvíjí čl. 3 společný čtyřem Ženevským úmluvám z roku 1949. 22 Srov. čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu č. II. 23 Srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU), Diakité proti Commissaire général aux réfugiés et aux apatrides, č. C-285/1230, z 30. ledna 2014. 24 Srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Diakité, bod 24. 25 Podobný přístup spočívající ve vytváření odlišných definic totožných pojmů a institutů v rámci různých odvětví mezinárodního práva však vyvolává řadu otázek a potenciálně problematických důsledků, souvi- sejících s obecným fenoménem prohlubující se fragmentace mezinárodního práva. Podrobnější analýza této otázky však přesahuje rámec tohoto příspěvku.

101