SLP 08 (2014)

nebo Kartagenské deklarace. Nicméně v praxi je uznáváno, že lidé utíkající před válkou nemohou být navráceni do svých domovských států. “ 23 Váleční běženci tedy mohou nabývat celkem tři statusy: IDPs, uprchlík nebo pouhý válečný migrant. Následuje přehled ochranných mezinárodněprávních instrumentů, z nichž některé se vztahují na všechny tři kategorie, jiné se týkají pouze jedné z nich. Ženevské právo Ženevské právo, coby součást mezinárodního humanitárního práva, nabízí ochranu všem třem kategoriím běženců. Podmínkou jeho aplikace je ovšem existence ozbro- jeného konfliktu. Čl. 28 Ženevské úmluvy o ochraně civilních osob za války 24 sta- noví, že „ žádné chráněné osoby [tzn. ani civilního běžence] se nesmí použít k tomu, aby svou přítomností uchránila před vojenskými operacemi některé body nebo některé oblasti. “ Čl. 49 zakazuje nucené přesuny obyvatel na okupovaných územích, nejde-li o evaku- aci. A čl. 46 potom požaduje, aby státy zajistily dodržování těchto povinností vnitro- státním právem a stanovily tresty za porušení. První Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám 25 poté v čl. 37 zakazuje prorad- nost, coby zneužití statusu civilního migranta, ovšem pouze za účelem zranění, zabití nebo zajetí protivníka. Důležitý je také čl. 51, odst. 7 tohoto dodatkového protokolu, který zakazuje zneužít přítomnosti nebo pohybu civilního obyvatelstva k ochraně nebo zamaskování vojenských objektů nebo operací. Z těchto ustanovení můžeme dovodit jistý stupeň ochrany prchajících před vojen- ským zneužitím. Problém ale nastává s aplikací. Ženevským právem jsou do určité míry vázány pouze strany v konfliktu. Třetí strana – tedy stát, který přijímá uprchlíky – se často nebude v konfliktu vůbec angažovat. V takových případech zůstává aplikace ženevského práva na jeho území problematická. 26 Stejně tak může jít o vnitrostátní konflikt, jehož režim se podle intenzity bude řídit buď Druhým dodatkovým proto- kolem, nebo spol. čl. 3 Ženevských úmluv. Druhý dodatkový protokol v čl. 17 sice stanoví zákaz přemisťování, pokud to nevyžaduje bezpečnost nebo nezbytné vojenské důvody, k další ochraně prchajících před vojenským zneužitím však mlčí, stejně jako společný článek 3 ŽÚ.

23 Refugee Protection: A Guide to International Refugee Law. Inter-Parliamentary Union, 2001, s. 67. [online]. Citováno 9. 11. 2013. Dostupné z: www.ipu.org/pdf/publications/refugee_en.pdf.

24 IV. Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války z roku 1949. 25 První a Druhý dodatkový protokol k Ženevským úmluvám z roku 1977.

26 Jde o to, zdali si bojové jednotky „nesou“ povinnost řídit se ženevským právem s sebou za hranice zne- svářených států (princip personality práva), nebo jestli v nezúčastněné zemi nelze ženevské právo apliko- vat vůbec a uplatní se vnitrostátní (trestně)právní úprava (princip teritoriality). Nicméně i nezúčastněná země by měla mít povinnost stíhat závažná porušení Ženevských úmluv, ovšem opět podle svého vnitro- státního práva.

112