SLP 08 (2014)

jazyce, 10 které používá slovo refouler ) nepodporuje výklad, který by omezil aplikaci článku 33 na jednání uvnitř území jednotlivých států. Neexistují ani údaje o tom, že by autoři Úmluvy o právním postavení uprchlíků chtěli limitovat aplikaci tohoto člán- ku. 11 Tam, kde autoři chtěli vyjádřit územní omezení, explicitně toto omezení zanesli přímo do textu Úmluvy o právním postavení uprchlíků, 12 přičemž jediné explicitní omezení čl. 33 jsou výjimky stanovené v článku 33 (2). Dalším rozhodným momentem hovořícím pro extrateritoriální rozsah principu non-refoulement je humanitární předmět a účel smlouvy, což vyplývá jak z úvodu Úmluvy o právním postavení uprchlíků, tak z přípravných prací, které mohou být použity dle Vídeňské úmluvy o smluvním právu jako doplňkový prostředek výkladu. Komplexní zhodnocení přípravných prací potvrzuje převažující humanitární předmět a účel Úmluvy o právním postavení uprchlíků a poskytuje důležitý důkaz, že cílem zásady non-refoulement v článku 33(1) byl zákaz jakýchkoliv jednání nebo opomenu- tí smluvních států, které způsobí navrácení uprchlíka na území, kde by byl vystaven pronásledování nebo ohrožení života či svobody. 13 V souladu s Vídeňskou úmluvou o smluvním právu je též třeba brát zřetel na jakoukoliv pozdější praxi při provádění smlouvy, která je zřejmá např. i z doporučení Výkonného výboru úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky 14 nebo z později přijímaných dohod. Žádná z meziná- rodních ani regionálních smluv uzavřených po roce 1951, které obsahují zásadu non- -refoulement (srov. výše), neobsahuje územní omezení této zásady. Pro extrateritoriální účinek svědčí i argument, že pokud bychom připustili, že se zásada non-refoulement nedá aplikovat mimo hranice jednotlivých států, dávalo by to jednotlivým státům možnost, jak obejít své mezinárodní závazky tím, že by své hranič- ní kontroly vykonávaly mimo území státu, v případě aplikace této zásady na moři tedy mimo pobřežní vody. Takto by pak státy jednající ve zlé víře získaly možnost, jak obejít cíle Úmluvy o právním postavení uprchlíků. 15 Z výše uvedeného vyplývá, že povinnost aplikovat zásadu non-refoulement není územně omezena. Co je tedy rozhodujícím kritériem pro určení, kdy je její aplikace nutná? Tímto rozhodným momentem je výkon jurisdikce daného státu, přesněji vý- 10 Srov. čl. 46 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. 11 Advisory Opinion on the Extrateritorial Application of Non-Refoulement Obligations under 1951 Convention relating to the Status of Refugees and its 1967 Protocol. UNHCR, 2007, odst. 27. [online]. Citováno 15. 11. 2014. Dostupné z: http://www.refworld.org/docid/45f17a1a4.html. 12 Např. čl. 2, čl. 4, čl. 27 Úmluvy, kde je vyžadována přítomnost uprchlíka na území státu, nebo čl. 18, čl. 26 a čl. 32 Úmluvy vyžadují, aby se uprchlík zákonně nacházel na území státu. 13 Advisory Opinion on the Extrateritorial Application of Non-Refoulement Obligations under 1951 Convention relativ to the Status of Refugees and its 1967 Protocol, op. cit., odst. 30. 14 Srov. Doporučení výkonného výboru UNHCR č. 22 (XXXII) z roku 1981, Doporučení výkonného výboru UNHCR č. 6 (XXVIII) z roku 1977, Doporučení výkonného výboru UNHCR Č. 85 z roku 1998 (XLIX). 15 Srov. FISCHER-LESCANO, A., TILLMANN, L. Border Controls at Sea: Requierements under International Human Rights and Refugee Law. In: International Journal of Refugee Law, 2009, 21, s. 10-11.

133