SLP 08 (2014)

kon tzv. extrateritoriální jurisdikce. Odpovědnost smluvního státu Úmluvy o právním postavení uprchlíků za své chování a za chování těch, nad nimiž má kontrolu, není limitována jen územím státu. Taková odpovědnost bude hlavně záviset na tom, zdali dané chování může být připisováno státu, a nikoliv, jestli k němu došlo na území státu nebo mimo něj. 16 V tomto duchu se vyvíjí i judikatura Mezinárodního soudního dvo- ra, Evropského soudu pro lidská práva i zprávy Výboru Spojených národů pro lidská práva. Mezinárodní soudní dvůr se vyslovil, že: „ Mezinárodní pakt o občanských a po- litických právech se aplikuje na činy státu při výkonu své jurisdikce mimo svoje území. “ 17 Evropský soud pro lidská práva se zabýval konceptem jurisdikce v řadě rozhodnutí a vždy se vyslovil, že rozhodujícím kritériem není, jestli se osoba nachází na území daného státu, ale zda se nachází pod efektivní kontrolou státu, nebo zda je pod vlivem těch, kteří jednají za daný stát. 18 Evropský soud pro lidská práva ve svém rozhodnu- tí ve věci Women on Waves a další v Portugalsko z roku 2009 vyslovil názor, že se Evropská úmluva aplikuje i na akce členského státu v mezinárodních vodách. 19 Co se týče Výboru pro lidská práva, uveďme např. případ Delia Saldias de López v. Uruguay, kde byl vysloven stejný názor. 20 Pojem výkonu jurisdikce daného státu a s ním sou- visející pojmy efektivní kontroly a výkonu veřejné moci je třeba vykládat v souladu s obecně přijímanými principy odpovědnosti států. 21 V souladu s těmito pravidly je jednáním státu podle mezinárodního práva jednání, kdy osoba nebo skupina osob jed- ná pod vedením nebo kontrolou daného státu 22 nebo jednání, které stát uznal a přijal za vlastní. Z hlediska výkladu zásady non-refoulement na moři je důležitá skutečnost, že chování orgánu, který byl poskytnut k dispozici druhému státu jiným státem, je jed- náním toho jiného státu dle mezinárodního práva pokud daný orgán vykonává státní moc toho státu, k jehož dispozici byl poskytnut. 23 16 Srov. LAUTERPACHT, H., BETHLEM, D. The scope and content of the principle of non-refoulement: Opinion . In FELLER, E., VOLKER, T., NICHOLSON, F. Refugee Protection in International Law. UNHCR’s Global Consultations on International Protection. Cambridge: Cambridge University Press, 2003. S. 62. 17 „ International Covenant on Civil and Political Rights is applicable in respect of acts done by a State in the exercise of its jurisdiction outside its own territory.“ Srov. Poradní stanovisko Mezinárodního soudního dvora (MSD), Právní důsledky výstavby zdi na okupovaném palestinském území, stanovisko z 9. červen- ce 2004. odst. 111. 18 Srov. rozsudek ESLP (preliminary objections), Loizidou v Turecko, stížnost č. 15318/89, rozsudek z 23. března 1995, odst. 62-63; rozsudek ESLP (velký senát), Öcalan v Turecko, stížnost č. 46221/99, rozsudek z 12. května 2005, odst. 93; rozsudek ESLP, Issa a ostatní v Turecko, stížnost č. 31821/96, rozsudek z 16. listopadu 2004, odst. 71. 19 Rozsudek ESLP, Women on Waves a další v Portugalsko, stížnost č. 31276/05, rozsudek z 3. února 2009. 20 Stanovisko Výboru pro lidská práva, Lopez Burgos v Uruguay, podání č. 52/1979, stanovisko z 29. čer- vence 1981, odst. 12.1-12.3. 21 HATHAWAY, J. C. The Rights of Refugees under International Law. Cambridge: Cambridge University Press, 2005, s. 340. 22 Komise OSN pro mezinárodní právo: Návrh článků o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní jednání z roku 2001, čl. 8. 23 Tamtéž, čl. 11, čl. 6.

134