SLP 08 (2014)

nacházejících se nejblíže místu, kde došlo k záchraně, který se dá považovat za bezpečné místo. Mezi Itálií a Maltou se tedy logicky objevují značné neshody, Itálie obviňuje Maltu z nedodržování povinností v oblasti search and rescue a Malta naopak tvrdí, že příliš mnoho migrantů snažících se dostat na území Itálie, skončí „nedopatřením“ u jejích břehů. 37 Státy by sice měly spolupracovat na záchraně osob v nouzi, ale místo toho se dohadují, který z nich má převzít odpovědnost. Tyto spory dokazují odlišné pozice jednotlivých států k de- finici „bezpečného místa“ a existující těžkosti v nalézání shody nebo alespoň kompromisu. K doplnění na závěr uvádím, že mezinárodní právo bylo vždy nejasné, co se týče odpovědnosti států za osoby zachráněné na moři. Novodobé dodatky k výše uvedeným mezinárodním mořským smlouvám poprvé ukládají státům povinnost spolupracovat a koordinovat proces vyloďování osob zachráněných na moři. Vzhledem k tomu, že nároky žadatelů o ochranu mohou být správně posouzeny až po vylodění osob, je důležité, aby byly bez zbytečného odkladu přepraveny do bezpečí. Ačkoliv nemůže být kategorické odmítnutí vylodění považováno za porušení zásady non-refoulement, může to uprchlíkům způsobit vážné následky. ͹.͸ Námořní zábranné programy Problém aplikace zákazu nenavracení nemusí vyvstat pouze ve výše zmíněných záchranných akcích, neboť ne všechny lodě přivážející uprchlíky, resp. ne všechny lodě, kterými uprchlíci cestují, se musí nutně dostat do problémů a následně volat po záchraně. Řada států prosazuje velmi restriktivní politiku vůči uprchlíkům, kte- rá se projevuje především v tzv. námořních interdiction operacích nebo programech. V souvislosti s těmito operacemi se tedy také objevuje problém, jak a zda vůbec apliko- vat zásadu non-refoulement při jejich provádění. Námořní zábranné programy nejsou mezinárodním právem vůbec upraveny a jejich definiční znaky můžeme dovodit pouze z praxe států. Vzhledem k tomu, že se jedná o praxi poměrně častou a ve svých důsled- cích pro uprchlíky velmi závažnou, zabýval se jí UNHCR a v jednom ze svých dopo- ručení se ji pokusil definovat, a to tak, že „ zábranná operace zahrnuje všechna opatření státu, která stát provádí mimo své území, za účelem předcházení, přerušení nebo zabránění pohybu osob bez požadovaných dokumentů, které přecházejí mezinárodní hranice po zemi, vzduchem nebo po moři a kteří se tak dostávají do možné cílové země .“ Námořní zábranný program většinou v praxi probíhá tak, že jeden nebo více států provádějí na základě mezinárodní dohody, která je v souladu s mořským právem, 38 operace, jejichž cílem je zdroje, aby vykonávala všechny svoje povinnosti z této zóny vyplývající. Srov. TREVISANUT, S. Search and Rescue Operations in the Mediterranen: Factor of Cooperation or Conflict? In: The International Journal of Maritime and Coastal Law, 2010, 25, s. 524. 37 HUEMER, A. Safety and Rescue at Sea: Contentious Legal Issues and Their Potentionl Detrimental Effect on Boat People. In DZIHIC, V., SCHMIDINGER, T. Looming Shadows. Migration and Integration at a Time of Upheaval. European and American Perspectives. Washington DC, 2011, s. 57. 38 Článek 110 (1) Úmluvy o mořském právu stanoví, že „ s výjimkou případů, kdy se činy vměšování zakládají na oprávněních daných smlouvou“, tj. v případě, kdy existuje mezi dotčenými státy smlouva, může strana této smlouvy vykonávat právo na prohlídku lodi i v případech činností nevyjmenovaných v tomto článku. “

138