SLP 08 (2014)

a) nebezpečí, že by stěžovatelé byli v Libyi podrobováni nelidskému či ponižující- mu zacházení b) nebezpečí návratu jednotlivých stěžovatelů do země původu Ohledně nebezpečí podrobení stěžovatelů nelidskému či ponižujícímu zacházení stě- žovatelé uvedli, že se stali oběťmi arbitrárního refoulement, když nemohli zvrátit návrat do Libye ani mu odporovat a požadovat ochranu italských úřadů. Protože jim italské úřa- dy nesdělily, kam je jejich lodě převážejí a protože se je ani nepokusily identifikovat a zjis- tit o nich informace, nemohli tedy ani formálně požádat o azyl. Stěžovatelé ovšem vyjá- dřili prosbu, aby je italské úřady nepředávaly libyjským autoritám, a toto lze, dle jejich tvrzení, považovat za žádost o azyl. Stěžovatelé též odkazovali na mezinárodní zdroje, které informují o nelidských a ponižujících podmínkách, ve kterých jsou nelegální migranti, především pak ti pocházející z Eritrey a Somálska, v Libyi drženi. Obranou italské vlády byl opět odkaz na bilaterální dohody mezi Itálií a Libyí jako na prostředek potírání narůstající nelegální migrace mezi Afrikou a Evropou a opět kvalifikace dané operace jako záchranné operace, při které v souladu s mezinárodními instrumenty není nutné zachráněné osoby identifikovat, ale pouze jim poskytnout humanitární pomoc. Itálie též uvedla, že žalobci nepožádali platně o azyl, pokud by o něj totiž požádali, byli by přepraveni na italské území. Podle Itálie je Libye bezpečnou zemí, neboť podepsala řadu mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a na jejím území působí UNHCR. K tomu ESLP uvedl, že si je vědom skutečnosti, že země na vnější hranici Evropské unie musí řešit problémy, které jim přináší narůstající příliv migrantů a žadatelů o azyl, a to především fenomén migrace po moři, článek 3 Evropské úmluvy má ale absolutní charakter, a stát tedy nemůže být zbaven závazků, jež z něj vyplývají. S odkazem na zprávy mezinárodních organizací a institucí konstatoval, že Libye v době, kdy se událost, která je předmětem zkoumání, stala, nedodržovala žádná pravidla na ochranu uprchlíků a každá osoba přicházející nezákonně do země byla považována za ilegální osobu a nebyl spatřován žádný rozdíl mezi žadateli o azyl a nelegálními migranty. Tyto osoby byly následně systematicky zatýkány a drženy v nelidských podmínkách. Nelegální migranti byli též v nebezpečí, že budou navráceni do země svého původu. Ani argument italské vlády ohledně toho, že žalobci nepožádali o azyl, nebyl přijat, neboť jak soud uvedl, skutečnost, že stěžovatelé výslovně nepožádali o ochranu, ne- zbavuje stát povinnosti dodržet závazky vyplývající z článku 3, přesněji pak závazek non-refoulement, přičemž soud ještě dodal, že princip non-refoulement by se uplatnil i v případě search and rescue operace, které dle svého vyjádření Itálie v tomto případě prováděla. Dále pak ESLP prohlásil, že se Itálie nemůže zbavit svých závazků, které pro ni vyplývají z podpisu Evropské úmluvy, odkazem na bilaterální dohody s Libyí. ESLP rozhodl, že Itálie porušila článek 3 Evropské úmluvy, a to tím, že přesunula žalobce do Libye, ačkoliv znala všechny fakta dané situace nebo je znát měla, a vystavila tak stěžovatele nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení.

142