SLP 08 (2014)

zvláštní povaha mořského prostředí nemůže ospravedlnit vytvoření oblasti stojící mimo právo, kde jednotlivci nespadají pod žádný právní systém, který by jim umožnil využít práv a záruk, které jim poskytuje Evropská úmluva, kterou se smluvní strany zavázaly dodržovat vůči každému, kdo podléhá jejich jurisdikci. ESLP dále rozhodl, že Itálie po- rušila i tento článek, 52 neboť předmětná operace byla kolektivní povahy a přesun stěžo- vatelů do Libye byl proveden bez jakéhokoliv přezkoumání jejich individuální situace. Stěžovatelé nebyli italskými úřady identifikováni a byli pouze naloženi na italské vojen- ské lodě a následně vyloženi na půdě Libye. Navíc, na italských lodích nebyl personál, který by byl vyškolen k vedení individuálních pohovorů. Podle souhlasného stanoviska soudce Pinto de Albuquerque italské hraniční kontrolní operace na volném moři, spolu s absencí jednotlivých, spravedlivých a efektivních postupů k prověření žadatelů o azyl, zakládají vážné porušení zákazu hromadného vyhoštění cizinců a následně i principu non-refoulement. ESLP tedy ve svém rozhodnutí tedy jednomyslně konstatoval porušení výše uvede- ných článků Evropské úmluvy a jednotlivým stěžovatelům přisoudil náhradu nepeně- žité újmy ve výši 15.000 EUR. Jaký je zásadní přínos tohoto rozhodnutí pro aplikaci principu non-refoulement na moři? ESLP poprvé jasně vymezil hranice a obsah zásady non-refoulement podle Evropské úmluvy (a nepřímo také non-refoulement obecně) ve vztahu k uprchlíkům na moři a námořním zábranným programům, tj. rozhodl, že se non-refoulement apli- kuje extrateritoriálně a stát musí dostát svým závazkům, když vykonává jurisdikci nad osobami nacházejícími se mimo jeho území, konkrétně pak na volném moři. Soud též poprvé konstatoval, že se zákaz hromadného vyhoštění cizinců musí vykládat v rozsa- hu celé Evropské úmluvy, což je také velmi důležitým právním krokem a mělo by to mít dopad na řadu dalších podobných situací a operací na volném moři. Soud též dal jasně najevo, že státy nemohou utéct před svými závazky v oblasti lidských práv tak, že se schovají za skutečnost, že jednají mimo hranice svých států. 53 Dalším výrazným momentem je i to, že soud uvedl, že státy musí provést identifikaci osob a prozkou- mání jejich jednotlivých osobních poměrů, a to za asistence vyškoleného personálu. Státy tedy sice nadále můžou provádět námořní zábranné programy, ale jsou nuceny je provádět v souladu s požadavky Evropské úmluvy a ve světle judikatury Hirsi Jamaa, to znamená, že musí být zavedeny ochranné mechanismy, které umožní vylodění osob a jejich přístup k azylové proceduře ve státě provádějícím zábrannou akci. Rozsudek ESLP přinesl odpověď i na otázku, zda můžou pravidla v oblasti search and rescue a ev- 52 O porušení článku 4 Protokolu č. 4 rozhodl teprve podruhé v historii, prvním případem byl případ Čonka v Belgie (Rozsudek ESLP, Čonka v Belgie, stížnost č. 51564/99, rozsudek z 5. února 2002), kde ESLP definoval hromadné vyhoštění jako „ všechna donucující opatření vedoucí k opuštění území ve vztahu k cizincům, kteří tvoří skupinu, s výjimkou případů, kdy je takové opatření přijato na základě objektivního a odůvodněného přezkoumání individuální situace každého cizince, jež tuto skupinu tvoří. “ 53 Interview with Thomas Gammeltoft-Hansen (Danish Institute for International Studies). European Council on Refugees and Exiles. [online]. Citováno 15. 12. 2014. Dostupné z: www.chrgj.org/press/ docs/ThomasGammeltoft-HansenInterview-1.pdf.

144