SLP 08 (2014)

ropské právo (např. Dublinské nařízení III) vytlačit závazky jednotlivých států v ob- lasti lidských práv. Narážím zde na fakt, že lodě převážející stěžovatele byly zastaveny v maltské SAR zóně, a na to, zda má tato skutečnost vliv na odpovědnost Itálie. Stejně jako v případu MSS v. Belgie a Řecko soud prohlásil, že i pokud existuje regionální systém, který umožňuje jednomu státu poslat žadatele o azyl do druhého státu, kde žadatel poprvé vstoupil na území tohoto systému, nezbavuje to daný stát, pokud jedná ve své jurisdikci, odpovědnosti v oblasti lidských práv. ͺ. Závěr Z výše uvedeného tedy vyplývá, že uprchlíci přicházející po moři jsou chránění před navracením, a to i tehdy, pokud se nacházejí na volném moři, tj. mimo hranice pobřež- ního státu. Základem pro aplikaci zákazu refoulement na moři tedy není jen vymezení území jednotlivých států, ale výkon jejich jurisdikce. Je možné rozlišovat dvě hlavní si- tuace, které mohou na volném moři nastat. První z nich je případ, kdy se loď, na které uprchlíci cestují, dostane do potíží a je nutné ji zachránit. Zde se musí nutně aktivovat závazky státu vyplývající z mořského práva, konkrétně pak závazek poskytnout pomoc osobám v nouzi. Státy, které podepsaly dodatky z roku 2004 k Úmluvě SAR a Úmluvě SOLAS, jsou povinny v takových případech spolupracovat a zbavit kapitány záchran- ných lodí co nejdříve povinností a převzít sami odpovědnost, a to tak, že přemístí zachráněné osoby ze zachraňující lodi do bezpečného místa. Při hledání bezpečného místa je pak třeba dbát na to, aby se jednalo o místo, kde budou osoby chráněny před navrácením do země, kde by jejich životy nebo osobní svoboda byly ohroženy. Velmi důležitým aspektem se proto jeví určení, ve které search and rescue zóně k záchraně došlo, neboť právě stát, o jehož search and rescue zónu se jedná, bude za přepravu osob do bezpečného místa odpovědný. Toto je však v praxi poněkud problematické. Pokud se jedná o praxi Itálie, jejíž SAR zóna se překrývá se SAR zónou Malty, je zřejmé, že fakt, že Malta výše zmíněné dodatky nepodepsala, je velkou překážkou ohledně určo- vání odpovědnosti a vůbec nakládání s osobami zachráněnými na moři. Druhou situací, která na moři může nastat, je vlastní aktivní jednání státu, jehož cílem je zabránění přílivu uprchlíků na své území. Avšak ani odmítavá politika státu a sku- tečnost, že zábranné operace provádí na volném moři, které není součástí jeho území, nezbavuje stát závazku non-refoulement. Tomuto závěru ostatně nasvědčuje rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hirsi Jamaa a další v. Itálie, který se zabýval námořním zábranným programem mezi Itálií a Libyí a který tuto praxi označil jako rozpornou s principem non-refoulement implicitně zakotveným v Evropské úmluvě. V souladu s výše uvedenými argumenty též rozsudek uznává extrateritoriální aplikaci non-refoulement a dokonce by mohl být základem pro rozšíření koncepce zákazu refou- lement i na hromadná vyhošťování cizinců, tak jak je stanoveno v článku 4 Protokolu č. 4 k Evropské úmluvě. Státy se tedy nemohou jednoduše vyvázat ze svých mezinárodně právních závazků tím, že budou jednat mimo hranice svých států, tyto závazky totiž hranice překračují a jsou navázány na výkon jurisdikce daného státu.

145