SLP 08 (2014)

tom vyvěrá z rostoucí naléhavosti potřeby zaručit ochranu základních práv migrantů, kteří se často ocitají ve velmi zranitelném postavení. Rozšiřující se ochrana některých základních práv však může někdy znamenat omezení základních práv jiných. Ve svém příspěvku bych rád poukázal na specifický problém, na kterém lze názorně přiblížit, jak mohou být diskuze o ochraně práv migrantů složité, a jak ochrana určitých práv migrantů naráží nejen například na jiné státní zájmy či mezinárodní závazky státu, ale i na ochranu jiných základních práv migrantů. V tuzemském kontextu se konkrétně v dané souvislosti stala předmětem diskusí problematika předběžné vazby za účelem extradice 6 v situacích, kdy současně probíhá řízení azylové 7 a řízení extradiční. 8 Státy mají tradičně právo kontrolovat oprávněnost vstupu a pobytu cizích státních příslušníků na svá území. Otázky slučitelnosti toho kterého opatření – spočívajícího v neumožnění vstupu určité osoby na státní území, případně ve vyhoštění takové osoby do jiného státu – s mezinárodními lidskoprávními závazky potom vyvstanou právě v sou- vislosti s azylovým a extradičním řízením. K podobným kolizím může docházet jednak samostatně, v souvislosti s jedním ze zmíněných řízení, 9 jednak specificky při vzájemném souběhu těchto řízení. Povaha problému potom může být legislativní (spočívající typic- ky v právní mezeře), výkladová (spočívající v interpretaci práva ze strany vnitrostátních soudů), praktická (související s praxí orgánů moci výkonné) a někdy může být zalo- žena na kombinaci jednotlivých uvedených aspektů. Problematika předběžných vazeb za účelem extradice v situacích, kdy současně probíhá řízení azylové, představuje právě takovou kombinaci legislativních nedostatků na straně jedné a soudní či administrativní praxe na straně druhé. Vážnější diskusi o daném problému podnítilo zejména nedávné stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. srpna 2013 (dále jen „stanovisko pléna ÚS“), kterým tuzemský strážce ústavnosti a lidských práv jasně vyslovil zásadu nadřazenosti azylového řízení nad řízením extradičním. Podle této zásady platí, že je-li s osobou, o jejíž vydání za účelem trestního stíhání či výkonu trestu požádal jiný stát, vedeno současně řízení o udělení mezinárodní ochrany, ministr spravedlnosti nemůže rozhodnout o povolení vydání 10 takové osoby dříve, než bude příslušné azylo- vé řízení (včetně případného soudního přezkumu) pravomocně ukončeno. 11 Palčivým 6 Ve smyslu § 94 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, účinného od 1. ledna 2014. 7 Ve smyslu zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. 8 Řízení o vydání osoby jedním státem druhému státu za účelem trestního stíhání či výkonu trestu ve smy- slu zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. 9 Ohledně řízení azylového řízení lze poukázat např. na výše uvedené české případy. Problémy souvise- jícími s řízením extradičním se ESLP zabýval v množství případů, z nichž namátkově např. rozsudek ESLP, Shamayev a další v Gruzie a Rusko, stížnost č. 36378/02, rozsudek z 12. dubna 2005, či rozsudek ESLP, Babar Ahmad a další v Velká Británie, stížnosti č. 24027/07, 11949/08 a 36742/08, rozhodnutí z 10. dubna 2012. 10 Srov. § 97 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. 11 Ústavní soud takto na extradiční řízení vztáhl zásadu non-refoulement obsaženou v článcích 31 až 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951. Srov. rovněž nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 665/11 ze dne 10. září 2013 a sp. zn. I. ÚS 2211/13 ze dne 18. června 2014.

166