SLP 08 (2014)

Latinské Ameriky. Tamní, charakterem soft law , Cartagenská deklarace se vztahuje také na osoby, které „ opustily svoji zemi, neboť jejich život, bezpečí či svoboda byly ohroženy všeobecným násilím, vnější agresí, vnitřním konfliktem, masovým porušováním lidských práv anebo dalšími okolnostmi, které vážně porušují veřejný pořádek. “ Z dikce definice je vidět, že se vztahuje na osoby odcházející z důvodu ozbrojeného konfliktu. Mezi jejich odchodem a ozbrojeným konfliktem musí být příčinná souvislost, důvodem opuštění země je ohrožení z konkrétního důvodu, nejde o hrozbu při návratu. Ač se jedná o soft law, nemálo států si jej vtělilo do svých vnitrostátních úprav a v budoucnu bude možné uvažovat o vytvoření regionálního obyčeje. U této definice i u výše uvedené africké úpravy je otázkou, zda by bylo možné uvažovat o aplikaci definice například i na oso- by, které odcházejí ze svých zemí z environmentálních důvodů (tj. zda by bylo možné vykládat pojem události či okolnosti vážně narušující veřejný pořádek jako zahrnující i některé environmentální hrozby). Odlišně přistoupili k úpravě ochrany osob, které přicházejí z oblastí postižených ozbro- jenými konflikty, tvůrci norem v evropském regionu, resp. v subregionu tvořeném státy Evropské unie (dále též „EU“). V právu Evropské unie, tedy v normativitě, která ovliv- ňuje 28 zemí evropského regionu, se uvedenou otázkou zabývá sekundární legislativa, ze- jména směrnice. Úprava proto nebude ve všech zemích totožná, neboť směrnice za prvé pouze takříkajíc ukazují směr, nejsou doslovnou úpravou, a za druhé státům v otázkách uprchlictví ponechávají často prostor pro odlišné úpravy („státy mohou přijmout“). Pro otázku válečných uprchlíků jsou relevantní dvě směrnice: tzv. směrnice o dočasné ochraně 30 a tzv. kvalifikační směrnice. 31 V prvním případě jde o odpověď na příchod hromadných proudů osob, resp. o odpověď zejména na příchod migrantů z ozbroje- ných konfliktů, v případě druhém jde o sui generis reflexi principu non-refoulement, a to nejen v rozsahu čl. 33 Úmluvy, či rozšířenou ochranu uprchlíkům. Dočasná ochrana může být z dnešního pohledu vnímána jako slepá ulička. Na rozdíl od mnoha dalších azylových směrnic nebyla v posledních letech doplňována, patrně i proto, že za dobu své existence nebyla ani jednou využita. 32 Vztahuje se na osoby, které „ musely opustit zemi či oblast původu nebo byly evakuovány, a to zejména na žádost mezinárodních organizací, a nemohou se s ohledem na převládající situaci v zemi vrátit za bezpečných a trvalých podmínek a které by mohly spadat do působnosti článku 1A Ženevské úmluvy nebo jiných mezinárodních či vnitrostátních dokumentů poskytujících 30 Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi jed- notlivými členskými státy při vynakládání úsilí na přijímání těchto osob a na následky plynoucí z tohoto přijímání. Zde se jedná o první generaci azylových (resp. uprchlických, slovo azyl je zde používáno ne- přesně) směrnic, které z důvodu jednomyslnosti stanovovaly minimální standardy. 31 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárod- ní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany. 32 Pro důvody srov. níže podkapitolu 1.2.

15