SLP 08 (2014)

O řešení výše nastíněných problémů lze uvažovat v několika rovinách. Za účelem předvídatelnosti a zamezení svévolného několikaletého zbavení svobody přichází v úva- hu předně stanovení maximální doby předběžné vazby. Jakkoliv může takové opatření narážet na obavy z nesplnění závazků vyplývajících z mezinárodní spolupráce v trestních věcech či (v případě potenciálně nebezpečných osob) bezpečnosti státu, nelze pominout požadavek na právní jistotu a záruky proti svévoli zbavení svobody. Zájem na legisla- tivním omezení doby vazby – v jiných případech běžném 28 – se proto (samozřejmě lze uvažovat i o možnosti opakovaného, byť odůvodněného prodloužení vazby) nezdá být zcela neopodstatněný. Délka řízení vydávacího (a tedy i délka trvání předběžné vazby) je však v návaznos- ti na stanovisko pléna ÚS přímo závislá na délce řízení azylového a právě na potře- bu urychlenosti posledně uvedeného řízení klade Ústavní soud důraz v závěru svého plenárního stanoviska. 29 Tuzemský právní řád tuto potřebu odráží jednak v zakotvení povinnosti Ministerstva vnitra, případně soudů rozhodujících v navazujícím přezkum- ném řízení, vyřídit věc přednostně a ve stanovení maximální 60denní lhůty k vydání správního resp. soudního rozhodnutí. 30 Další omezení lhůt se potom nejeví jako vhod- né řešení. Některé případy totiž vyžadují důkladnější či řekněme časově náročnější formu posouzení, a to jak v rámci řízení extradičního (při posuzování přípustnosti vydání), tak zejména v rámci řízení azylového; omezení lhůt k vydání rozhodnutí by tak mohlo jít na úkor kvality posouzení všech relevantních námitek vznesených v azy- lovém řízení. Více nasnadě, zejména potom ve světle stanoviska pléna ÚS, se zdají být úvahy o větší bdělosti nad rychlostí vyřízení daných věcí ze strany Ministerstva vnitra, potažmo soudů ve správním soudnictví. Skutečností totiž je, že nesplnění výše uvede- ných povinností (záruk) nemá za následek jakékoliv „sankční“ opatření, a urychlení řízení proto ani nelze po příslušných státních orgánech účinně vymáhat. 31 V neposled- ní řadě by bylo vhodné podrobit zkoumání postup soudů rozhodujících v extradičním řízení a jejich naplňování subsidiárního charakteru předběžné vazby v každém jed- notlivém případě, zejména tedy praxi odůvodňování nezbytnosti nařízení předběžné vazby a využívání jejích alternativ. 32 28 Srov. běžnou vazbu dle trestního řádu či „vydávací“ vazbu dle § 101 odst. 5 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. 29 Srov. odst. 22 stanoviska pléna ÚS. 30 Srov. § 27 odst. 2 a § 32 odst. 4 zákona o azylu. 31 Úvahy se nabízí toliko v rovině ex posteriori kompenzace za průtahy kvalifikovatelné jako nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. 32 Srov. § 94 zákona č. 104/2013 Sb., omezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Na fenomén svévolné- ho uvalování a prodlužování vazeb ve státech EU poukazuje např. nevládní organizace Fair Trials International. Srov. Pre-trial Detention. Fair Trials International. [online]. Citováno 30. 3. 2014. Dostupné z: www.fairtrials. org/justice-in-europe/pre-trial-detention/. Dále též Detained without trial: Fair Trials International‘s response to the European Commission‘s Green Paper on detention. Fair Trials International, 2011. [online]. Citováno 30. 3. 2014. Dostupné z: http://www.fairtrials.org/documents/DetentionWithoutTrialFullReport.pdf).

169