SLP 08 (2014)

rodní humanitární právo, mezinárodní uprchlické právo, případně vnitrostátní právo a ochrana plynoucí z lidskoprávních garancí (zejména v případě osob, jež coby vnitřně přesídlené osoby uprchly před ozbrojeným konfliktem, avšak nepřekročily přitom me- zinárodní hranici). Tato vícekolejnost možných okruhů právní úpravy však vypovídá především o nedostatečné odpovědi, kterou současné mezinárodní právo pro uspoko- jivé řešení tohoto problému nabízí. ͸. Stávající ochrana „pravých” i „nepravých” uprchlíků v rámci evropské regionální úpravy ochrany lidských práv Kromě snah o nalezení nového legislativního řešení pro dosud neuspokojivě řešené typy nucené migrace, se jevilo vhodné zamyslet se nad tím, zda a jaké možnosti ochra- ny nabízí těmto osobám stávající právní úprava v oblasti ochrany lidských práv. Druhá tematická rovina, jíž byla v publikaci věnována pozornost (ve IV. části publikace), se proto zaměřila na otázku garance práv uprchlíků a (nucených) migrantů v rámci stáva- jících mezinárodněprávních mechanismů ochrany lidských práv, se zaměřením na re- gionální evropský subsystém. Ten – zejména prostřednictvím Evropské úmluvy o lid- ských právech (dále též „EÚLP“) a na ni navázané rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) – dohlíží i na dodržování základních práv migrujících osob a omezuje volnost států v oblasti regulace vstupu a pobytu migrantů na svém území. Tím přispívá k ochraně těchto osob a může do jisté míry zaplnit práv- ní vakuum, které ve vztahu k „nepravým“ uprchlíkům existuje z hlediska specifické, cílené úpravy jejich postavení. Jak ukazují kapitoly věnované tomuto tématu, v rámci ochrany práv migrantů a uprch- líků přicházejících – či již žijících – na území evropských států vyvstávají zejména dva okruhy právní regulace. Prvním z nich je ochrana spojená se zákazem mučení, nelidského a ponižujícího za- cházení nebo trestání obsaženým v čl. 3 EÚLP, jejíž základní kontury na příkladech z ju- dikatury ESLP ve vztahu k (nuceným) migrantům ukazuje stať Jána Šikuty. Ochrana poskytovaná tímto ustanovením Evropské úmluvy je absolutní a k jejímu uplatnění v rámci migračních situací dochází rozmanitými způsoby. Jedním z nich je možné poru- šení tohoto článku přímým jednáním smluvních států, k němuž může dojít zejména v souvislosti s nevyhovujícími podmínkami výkonu omezení (zbavení) osobní svobody neregulérních migrantů a uprchlíků v detenčních zařízeních. Kromě toho má však v praxi zásadní vliv ochrana před refoulement , tedy navrácením migrantů (uprchlíků) do zemí, kde by jim jednání spočívající v porušení práv garantovaných čl. 3 EÚLP mohlo hrozit. Tuto povinnost států, označovanou jako princip non-refoulement, do- vodila v rámci ochrany dle čl. 3 EÚLP judikatura ESLP a její zohlednění se projevuje jak při navracení (vyhoštění, vydání) osob již pobývajících na území státu, tak při reakci států vůči osobám, které na území evropských států teprve přicházejí (resp. při- plouvají) a chtějí zde vyhledat ochranu. Jak přitom můžeme pozorovat, praxe států – zejména vůči nově přicházejících uprchlíkům a migrantům – v některých případech

176