SLP 08 (2014)

obecné vymezení osob v nouzi. Jak je také z dikce tehdejší definice uprchlíka zřejmé, bylo jeho vymezení pojímáno zcela odlišně od dnešního. Za uprchlíky byly označo- vány skupiny osob, tyto skupiny byly vymezeny na základě etnického, národnostního klíče, jako celek. Nezvažovalo se, zda je uprchlíkem každá jednotlivá osoba, přijala se konkrétní vymezená skupina osob. Trend ad hoc odpovědí pokračoval i nadále a do- konce i Úmluva o právním postavení uprchlíků, dnes – po přijetí Protokolu 63 – široce využívaná jako instrument obecného charakteru, byla původně reakcí na konkrétní si- tuaci. Co se týče skupinového pojímání uprchlíků, zde lze od poloviny 30. let 20. sto- letí spatřovat posun v přístupu k tomuto hledisku. Hromadnost hraje svoji roli, ale uprchlík je „individualizován“. Přijímané smlouvy jsou stále odpovědí na to, že uprch- líků přichází velké množství, definice uprchlíka ale není založena na skupinovosti; 64 zároveň také státy uvažují o úpravě postavení, nikoli pouze vydání cestovního dokladu. Státy začínají k uprchlíkům přistupovat již nikoli jako ke skupinám, ale jako k jednot- livcům, kteří jsou obětmi událostí, a je třeba jim poskytnout ochranu. 65 Protože byly první smluvní odpovědi učiněny státy ad hoc , a až poté, co se skupina ocitla na jejich území, bylo možné uprchlíky početně alespoň rámcově ohraničit. Státy neotevíraly dveře neznámému počtu osob, ale upravovaly situaci početně předem (ale- spoň přibližně) známé skupiny. To byl případ instrumentů do poloviny 30. let 20. sto- letí. Smluvní normativita konce třicátých let míří na počet uprchlíků, který ohraničený není. Nejasný počet uprchlíků, jeho možná větší hromadnost, byla předmětem jednání států o Úmluvě o právním postavení uprchlíků v roce 1951. Státy tehdy na konferenci zplnomocněnců, která se konala mezi 2. a 25. červencem 1951, nechtěly akceptovat bianko šek, tedy úmluvu, která by potenciálně státům ukládala poskytování pomoci neznámému množství osob, například pokud by bylo možné za uprchlíka považovat kohokoli odkudkoli. 66 Jednání o textu úmluvy probíhala s vědomím toho, že je sjedná- vána smlouva ad hoc a smlouva hledící do minulosti. 67 Evropa byla po 2. světové válce 63 Protokol týkající se právního postavení uprchlíků z roku 1967. 64 I otázku individualizace definice uprchlíka je možné vnímat odlišně. Ale státy i drtivá většina autorů toto pojetí nezpochybňují, proto zde není předmětem polemiky. Je ale třeba si uvědomit, že uznávání osob za uprchlíky prima facie , tedy právě hromadně, je poměrně obvyklé a mnohem častější, než západní nauka připouští. Ekonomicky vyspělé – západní – státy ve svém rozhodování využívají luxus, který jim dává relativně malé množství uprchlíků, které přicházejí na území (což je do značné míry výsledek non- -entrée strategií, k těm srov. i.a. Srov. Doporučení Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 1440 (2000) z 25. 1. 2000, HATHAWAY, J. C. The Emerging Politics of Non-Entrée. In: Refugees, 1992, 91, s. 40, LEGOMSKY, S.H. The USA and the Carribean Interdiction Programme. In: International Journal of Refugee Law, 2006, 18, s. 677, NOLL, G. Negotiating Asylum: The EU Acquis, Extraterritorial Protection and the Common Market of Deflection. The Hague: Kluwer Law International, 2000, s. 14). 65 Srov. HATHAWAY, J. C. The Law of Refugee Status, op. cit., s. 4. 66 Pro písemný záznam z konference srov. TAKKENBERG, A., TAHBAZ, Ch.C. The Collected Travaux Préparatoires of the 1951 Geneva Convention relating to the Status of Refugees. Amsterdam: Dutch Refugee Council, under the auspices of the European Legal Network on Asylum, 1990. 67 Srov. čl. 1 písm. A Úmluvy: „ (…) pojem „uprchlík“ se vztahuje na kteroukoliv osobu, jež (…) v důsledku událostí, které nastaly před 1. lednem 1951 , se nachází (…) “. (zvýraznění doplněno).

22