SLP 08 (2014)

zaplněna značným množstvím uprchlíků a státy v debatách na konferenci zdůrazňova- ly nesnáze, které jim byly příchodem nemalého množství uprchlíků způsobeny, otázku pomoci uprchlíkům nezřídka spojovaly s domácí nezaměstnaností. Našly se i výjimky (norský delegát), ale obecně se státy k možnosti poskytnutí pomoci velkému množ- ství osob stavěly méně vstřícně. Ne všechny země považovaly za vhodné uprchlíky přijmout na své území a ponechat si je – naopak trvaly na jejich přesídlení do jiných zemí, např. do zámoří, tj. souhlasily s garantováním pouze dočasného statusu (Itálie). Státy prosazovaly potřebu sdílení břemene poválečné zátěže množství uprchlíků. Ty, které byly nejblíže ohniskům situací, ze kterých přicházeli uprchlíci, se obávaly nápo- ru a argumentovaly porovnáním svého geografického postavení se státy ostrovními či zámořskými (kupříkladu Francie, francouzský delegát na konferenci zplnomocněnců, kteří přijímali text Úmluvy, sděloval své obavy ohledně neznámého počtu mimoev- ropských uprchlíků 68 ). V případě hromadného přílivu uprchlíků jen do jedné ze zemí považovaly za nutné, aby ostatní státy přijaly část těchto osob či se na řešení podílely jinak (Švýcarsko). V kontextu předchozího odstavce je důležité si uvědomit, že státy po celou první polovinu 20. století nereagovaly na uprchlické proudy pouze, či převážně, s cílem po- moci uprchlíkům, ale zejména pomoci sobě. Důvodem jejich jednání byla především obava z hromadnosti, z tak velkého počtu osob ocitnuvších se na jejich území bez možnosti řešení vzniklého problému. Byla to snaha o řešení domácí situace států, o to, aby velké množství cizinců neochromilo jejich fungování, aby nepůsobili problém pro veřejný pořádek. Státy již v první polovině 20. století vyjadřovaly obavu z „překročení mezí možného“ a u některých ujednání redukovaly původní návrhy skupin uprchlíků a umožnily řešit situaci jen vybraných skupin osob. Byly to také obavy z vysokého počtu osob, kvůli kterým byla do Úmluvy vtělena možnost územního omezení, státy mohly při jejím přijímání stanovit, že ji uzavírají s tím, že se vztahuje buď na uprchlíky Kritérium hromadnosti je zásadní i v současnosti. 69 Je to hromadnost migračních proudů, kvůli níž ekonomicky vyspělé státy prosazují rozličné koncepty, kterými ome- zují možnost uprchlíků se na jejich území dostat či získat ochranu. Omezování lze brát jako legitimní odpověď na nárůst počtu osob, které jsou ekonomickými migranty a ne- potřebují pomoc, kterou potřebují uprchlíci. Zároveň ale ona omezení zasahují i pravé 68 Srov. stanovisko francouzského delegáta na konferenci zplnomocněnců, UN Doc. A/CONF.2/SR.3, s. 11. 69 Ze statistik UNHCR lze vyčíst, že v roce 2013 bylo ve světě 16,7 milionu uprchlíků, k tomu lze přidat 1,2 milionu tzv. žadatelů o azyl a 33,3 (!) milionu IDPs, tedy těch, se mohou stát uprchlíky. Z uvedených čísel je vidět, že 1) je uprchlíků stále značné množství a 2) že počet IDPs, tedy osob, na které se žádná závazná univerzální úprava mezinárodního práva nevztahuje, je dvojnásobný. Srov. War’s Human Cost: UNHCR Global Trends 2103. UNHCR, 2014. [online]. Citováno 12. 2. 2014. Dostupné z: http:// www.unhcr.org/5399a14f9.html. ze zemí evropských, anebo ze zemí všech. ͸.ͷ.͸ Hromadnost a nepraví uprchlíci

23