SLP 08 (2014)

poskytnout ochranu osobám, které přicházejí ze zemí mimo EU a které se nemohou vrátit zpět. Zároveň je ale jejich počet rizikem pro azylový systém zemí, kam přicházejí. Jinak řečeno, pokud by všichni požádali o ochranu jako uprchlíci, vnitrostátní systém by zkolaboval. Státy v takovém případě mohou udělit status dočasné ochrany vymeze- né skupině osob na dobu jednoho roku. Vyhlásit program dočasné ochrany nemohou státy samy, tato věc spadá do gesce EU. To, zda se jedná o masový příliv osob, rozhodne Rada na návrh Komise, je to opět Rada, kdo může trvání dočasné ochrany prodloužit až o jeden rok. Mezi oním množstvím osob se mohou nacházet i uprchlíci; pokud se podíváme na vymezení směrnice ratione personae , zjistíme, že se vztahuje zejména na uprchlíky válečné. 78 Je zřejmé, že právo EU v podobě této směrnice přesně vystihlo nutnost odpovědi na hromadné proudy osob, které potřebují ochranu. Hromadnost je jeden z definičních znaků možnosti odpovědi v podobě dočasné ochrany. Směrnice má potenciál poskytnout řešení pro větší počet osob v případě nouze. Zůstává ale nevyužita, pravděpodobně proto, že státy sice našly právní řešení, ale politickou vůli k vpuštění velkého množství osob nemají (nemá ji ani Komise, která podává návrh Radě; raději migrantům zabrání ve vstupu). Lze si představit, že dočasnou ochranu státy vyhlásí, učiní tak ale patrně až tehdy, až bude onen masový příliv ve státech EU a bude zřejmé, že uvedené osoby nelze poslat zpět. Ochrana doplňková je (především v prvních dvou písmenech pro zkoumanou pro- blematiku relevantního pojmu „vážná újma“) postavena na individualizaci, 79 takže zde státy možnou odpověď na hromadné proudy – opět –, stejně jako u individualizované- ho pojetí univerzální definice uprchlíka, odsunuly stranou. Směrnice přidala v definici pojmu vážná újma ještě třetí písmeno, které se vztahuje na osoby, jež obvykle přicházejí právě ve větších proudech. První dva důvody tento potenciál nemají, v písmenu c) zmíněná újma v „důsledku svévolného násilí během mezinárodního nebo vnitrostátního ozbrojeného konfliktu“ (by „ reason of indiscriminate violence in situations of internatio- nal or internal armed conflict “) ano. Aplikaci daného ustanovení na hromadné proudy však brání požadavek vážného a individuálního ohrožení. Otázka míry individualizace byla řešena Soudním dvorem Evropské unie (dále též „SDEU“), 80 který pojem „in- dividuální“ poněkud relativizoval, když jej chápe tak, že se v případě písm. c) jedná o újmu směřovanou proti civilistům bez ohledu na jejich totožnost, ale zároveň jej klade do souvislosti s mírou svévolného násilí. 81 Individualizace je zapotřebí tím méně, 78 Srov. znění čl. 2 písm. c) směrnice: „i) osoby , které uprchly z oblastí ozbrojených konfliktů nebo endemického násilí, ii) osoby, kterým vážně hrozí systematické nebo všeobecné porušování lidských práv, či osoby, které se staly oběťmi takového porušování lidských práv. “ 79 Pro lepší orientaci lze znovu relevantní článek směrnice citovat: „ a) uložení nebo vykonání trestu smrti nebo b) mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest vůči žadateli v zemi původu (…) .“ 80 Srov. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) (velký senát), Meki Elgafaji a Noor Elgafaji proti Staatssecretaris van Justitie, č. C-465/07, ze 17. února 2009. 81 Srov. odst. 35 rozsudku: „ (…) že zahrnuje újmy směřované proti civilistům bez ohledu na jejich totožnost, pokud míra svévolného násilí, kterou se vyznačuje probíhající ozbrojený konflikt, posuzovaná příslušnými vnitrostátními orgány rozhodujícími o žádosti o podpůrnou ochranu nebo soudy členského státu, kterým bylo

26