SLP 08 (2014)

v mezích definice uprchlíka – to, co je považováno za pronásledování, stát od státu. Příkladem může být trestnost jednání. Je samotná trestnost určitého jednání pronásle- dováním? V některých zemích je kupříkladu trestná homosexuální orientace. V jiných zemích jsou homosexuální osoby považovány za příslušníky společenské vrstvy a v pří- padě pronásledování za uprchlíky. Je samotná trestnost homosexuality (existence usta- novení místního trestního zákoníku bez aplikace na tuto konkrétní osobu) postačující k tomu, aby měla osoba oprávněné obavy z pronásledování a byla tedy považována za uprchlíka? Nebo musí být ustanovení o trestnosti homosexuality využíváno v praxi? A je hrozba neindividualizovaného trestu (tj. ustanovení existuje, je v praxi využívá- no, ale proti osobě, která hledá ochranu, nebylo použito, či jím nebyla bezprostředně ohrožena) pronásledováním? Má taková osoba oprávněné obavy? Z vnitrostátní apli- kace lze vysledovat, že ani v EU, jejíž členské státy své právní řády v otázce kvalifikace osob za uprchlíky harmonizovaly, není pozice jasná. Některé státy požadují individu- alizaci hrozby, jiným stačí existence kriminalizace. 83 Ani regionální Evropský soud pro lidská práva neshledal u případů F v Velká Británie a I.I.N. v Nizozemí porušení svých článků v případech navracení osob s homosexuální orientací, které hledaly ochranu v ze- mích pod jeho jurisdikcí, do zemí, kde existovala trestnost homosexuality. 84 Je zřejmé, že standard újmy pro uprchlíky je sice smluvně určen, ale jeho uplatňování v praxi není po právní stránce jednoduché. Dále je třeba mít na paměti, že standardy pro to, co je možné považovat za újmu, vzrostly. Byť není možné celosvětově posuzovat potřebnost ochrany podle standardů ochrany práv v nejvyspělejších zemí, přesto je v současnosti v právním diskursu obvyk- lé klást důraz na lidská práva. Ta v době vytváření Úmluvy v podstatě nebyla smluv- ně ošetřena, dnes jsou zde desítky smluvních instrumentů. V současné době jediný 84 V prvním případě shledal soud, že navrácení osoby do Íránu není v rozporu mimo jiné s čl. 2 a 3 EÚLP z toho důvodu, že nebylo potvrzeno aktivní využívání ustanovení o trestnosti homosexuálního jednání, ani s čl. 8 EÚLP, resp. zde soud uvedl, že u smluvní strany EÚLP by šlo o legislativu v rozporu s čl. 8 a jako takovou lze íránskou úpravu hodnotit, nicméně nelze očekávat, že smluvní stát navrátí osobu pouze do státu, který naplňuje standardy EÚLP a standard daný čl. 8 není ve srovnání s čl. 2 a 3, kde je zákaz navracení v některých případech shledáván, tak zásadní; srov. rozhodnutí ESLP, F. v Velká Británie (rozhodnutí o nepřijatelnosti), stížnost č. 17341/03, rozsudek z 22. června 2004. Ve druhém případě soud nebyl přesvědčený, že stěžovateli hrozí trestní stíhání (a možné jednání v rozporu s čl. 3), ač byl již státními orgány zadržen; srov. rozhodnutí ESLP, I.I.N. v Nizozemí (rozhodnutí o nepřijatelnosti), stížnost č. 2035/04, rozhodnutí z 9. prosince 2004. U smluvních stran EÚLP soud shledal samotnou existenci zákona kriminalizujícího homosexuální akty např. ve Velké Británii za porušení práva na sou- kromý život (čl. 8, srov. rozsudek ESLP (plénum), Norris v Velká Británie, stížnost č. 10581/83, rozsudek z 26. října 1988 či rozsudek ESLP (plénum), Dudgeon v Velká Británie, stížnost č. 7525/76, rozsudek z 22. října 1981, v posledně uvedené věci byly proti stěžovateli podniknuty kroky, prvně zmíněná věc pak zachází se samotnou kriminalizací bez individuálního rozlišení), tedy samotnou možnost postihu považoval za protiřečící čl. 8. 83 Například Itálie. Srov. JANSEN, S., SPIJKERBOER, T. Fleeing Homophobia, Asylum Claims Related to Sexual Orientation and Gender Identity in Europe. Vrije Universiteit Amsterdam, 2011, s. 23. [on- line]. Citováno 21. 9. 2013. Dostupné z: http://www.refworld.org/docid/4ebba7852.html.

28