SLP 08 (2014)

Závěr Problematice environmentální migrace je v posledních letech věnována zvýšená pozor- nost zejména v souvislosti se změnou klimatu a jejími projevy v podobě hydrometeoro- logických extrémů a stoupající mořské hladiny. Zatímco geografové, sociologové a bez- pečnostní experti se snaží identifikovat ohrožená místa a cílové destinace, motivy a roz- hodování migrujících osob a rizika s environmentální migrací spojená, právníci usilují o identifikaci a řešení jejích právně relevantních aspektů. V kontextu této monografie je takovým aspektem ochrana těch environmentálních migrantů, jež je možné označit za „ne- pravé uprchlíky“, largo sensu tedy osob, které opouštějí své bydliště, neboť mají oprávněné obavy o svůj život v důsledku významných (negativních) změn životního prostředí. Těmto osobám, odbornou literaturou nazývaným environmentální přesídlenci , mezinárodní právo nevěnuje zvláštní pozornost, snadno proto vzniká dojem, že jsou „zapomenuté a nechráně- né“ , a mezinárodní společenství by mělo přijmout úpravu, která by tuto situaci napravila. V případě složitých problematik však nemusí být první dojmy vždy správné. Environmentální migrace, byť zúžená na svou nedobrovolnou formu, zůstává kom- plexním fenoménem projevujícím se v množství variant, jež není možné – a nebylo by to ani účelné – podřadit pod jednotnou právní úpravu. Při řešení otázky postavení a ochrany postižených osob je naopak třeba zohlednit specifika konkrétní situace: zda se skutečně jedná o nucenou environmentální migraci (postižená osoba neměla možnost volby), či pouze o migraci environmentálně motivovanou, zda osoba „prchá“ před náh- lou environmentální katastrofou, či se připravuje na státem organizované přesídlení tváří v tvář postupné změně životního prostředí, zda překračuje mezinárodní hranici, či zůstá- vá na území svého státu, zda je případné překročení hranice jejím svobodným rozhodnu- tím, či nezbytností, zda je přesídlení dočasného, či trvalého charakteru. Každá z těchto situací vyžaduje jinou míru ochrany přesidlujících osob, přičemž pro většinu z nich po- skytuje platné mezinárodní právo alespoň částečné řešení. Ve skutečnosti jedinou situací, u níž řešení zcela chybí, je případ ztráty celého obyvatelného území státu v důsledku environmentální změny, který je představitelný pravděpodobně pouze ve vztahu k níz- ko položeným ostrovním státům ohroženým stoupající mořskou hladinou. Pro řešení situace těchto „Atlanťanů budoucnosti“ se ovšem spíše než univerzální kvaziuprchlická úprava jeví vhodnější cesta ad hoc dohod bilaterální či regionální povahy umožňujících aktivní zapojení postižených států. V otázce ochrany environmentálních přesídlenců stojí mezinárodní právo ve sku- tečnosti před mnohem větší výzvou, než je rozšíření definice pojmu uprchlík či sjed- nání nové, svou podstatou opět lidskoprávní úmluvy. Faktorem, který skutečně může pomoci zlepšit situaci osob, které jsou donuceny opustit své domovy z důvodu život ohrožující změny životního prostředí, je dohoda na mnohem výraznější finanční soli- daritě ekonomicky vyspělých států. Solidaritě, která by měla být samozřejmou, neboť jsou to právě ekonomicky vyspělé země, jež mají na změnách životního prostředí, jichž jsme v posledních desítkách let svědky, lví podíl.

66