SLP 08 (2014)

jediným územím jednoho státu, tudíž byť následky vyvolané stoupáním hladin oceánů mohou i zde být vážné, nejsou po právní stránce tak rozsáhlé jako v případě ostrovních států ležících výhradně na nízko položených ostrovech. Mezinárodní právo v psané formě příliš neřeší, jaké jsou požadavky na subjekt, aby ho bylo možné definovat jako stát. V základních pramenech mezinárodního práva najdeme pouze jednu takovou normu, a tou je Úmluva o právech a povinnostech států (dále jen „Montevidejská úmluva“). 4 Ta v článku 1 stanoví, že stát má splňovat čtyři předpoklady, kterými jsou: stálé obyvatelstvo, definované území, vláda a schopnost vstupovat do vztahů s jinými státy. 5 V následující části se tento text zabývá nedostat- kem definice spojeným s podmínkou území. Ostatní podmínky a nedostatky, které ohledně nich obsahuje Montevidejská úmluva, jsou ponechány stranou, jejich de- tailnějším rozborem se zabývají jiné práce. Vyjdeme však z předpokladu, že definice státnosti do jisté míry reflektuje existující obyčejové mezinárodní právo. 6 Jelikož jed- ním z předpokladů právní existence státu je i definované území, v budoucnu tak může dojít ke ztrátě státnosti jako důsledek zmíněného zvyšování hladin oceánů a zatopení kompletního území nízko položených ostrovů. A právě tato situace je pro účely tohoto příspěvku označována za „potápějící se stát/y“. V následujících částech jsou rozebrány některé právní problémy, které s sebou tato situace nese a zároveň si text klade otázku, nakolik je současné mezinárodní právo schopno reagovat a vyřešit problémy s ní spojené. ͸. Státnost Jak už bylo výše zmíněno, Montevidejská úmluva vyžaduje, aby státy splňovaly čtyři podmínky, aby s nimi mohlo být zacházeno jako se státy, tudíž subjekty s plnou me- zinárodněprávní subjektivitou, a zároveň, aby byly subjekty suverénními. Potápějící se státy nebudou po naplnění svého osudu splňovat podmínku definovaného území. V minulosti už existovaly subjekty, které rovněž neovládaly své území, a přesto byly jejich reprezentující politické orgány považovány a uznávány za vlády státu. To se do- tklo i historie našeho státu, kdy vláda Republiky československé byla za druhé svě- tové války respektována jako vláda ČSR, ačkoliv území republiky ovládaly jiné státy. Podobně i Řád maltézských rytířů už dnes neovládá území, ale přesto je považován za subjekt mezinárodního práva a rovněž Vatikán považovali někteří členové meziná- rodního společenství za rovnoprávný stát, ačkoliv po určitou dobu neovládal žádné konkrétní území. Aplikovat však shora zmíněnou praxi jako predecens na potápějící se státy by bylo mylné. U Československa totiž nedošlo k zániku území jako takového. Pouze (z po- hledu náležitostí státnosti) bylo dočasně ovládáno cizí mocí/emi. Zřejmě by situace

4 (Montevidejská) Úmluva o právech a povinnostech států z roku 1933. 5 Tamtéž, čl. 1. 6 McADAM, J. Climate Change, Forced Migration, and International Law, op. cit., s. 128.

72