SLP 08 (2014)

i u ČSR byla nakonec jiná a její státnost a státnost dalších okupovaných států by se i přes uznání mnohem hůře udržovala, kdyby se nepodařilo uznané vládě území znovu mocensky ovládnout. Což nás přivádí zpět k potápějícím se státům. Zde totiž do- jde k trvalé ztrátě území. Montevidejská úmluva nepočítá s výjimkami ze zmíněných čtyř požadavků a v tomto směru nereflektuje obyčejové mezinárodní právo, neboť jak demonstruje kupříkladu osud Československa, nemusí být všechny podmínky vždy splněny. S ohledem na shora uvedené si však lze jen stěží představit, že by státy ve své praxi respektovaly jako stát subjekt, u jehož území neexistuje naděje, že bude někdy obnoveno/znovu získáno a osídleno, tj. znovu mocensky ovládnuto. Příklad Řádu mal- tézských rytířů takovou praxi rovněž nezaloží, neboť se jedná o specifický příklad, a u Vatikánu území (byť neovládané) nadále existovalo a specifikum tohoto příkladu je dáno rovněž výjimečným postavením osobnosti Papeže. Spíše jako snaha obejít skutečnost, že mezinárodní právo nepočítá s trvalou a nenahra- zenou ztrátou území státu, působí i názor, že území ve skutečnosti nezanikne. „Pouze“ se ocitne pod vodou. Zde je pravděpodobnější, že požadavek definovaného území jako náležitost státu bude interpretován tak, že se vyžaduje území obyvatelné a obydlené. Ze shora uvedeného tedy plyne, že jedním a pravděpodobně nejzávažnějším důsled- kem scénáře potápějících se států bude zánik takových států (jejich státnosti), u nichž dojde k nenávratnému zatopení celého jejich území. Takovým osudem mohou být ohro- ženy především nízko položené ostrovní státy. Některé z nich už byly výše zmíněny. Pochopitelně by se dalo takové situaci předejít nabytím jiného území ještě před ztrá- tou původního. V tomto směru mezinárodní právo řešení poskytuje. Pokud by však k tomu nedošlo, jiné řešení než zánik státnosti v současnosti neexistuje. ͹. Státní občanství Dalším nepříznivým důsledkem „potápění“ se některých států bude ztráta občanství jeho dosavadních státních příslušníků. V prvé řadě je při řešení tohoto problému po- třeba osvětlit, nakolik je v mezinárodním právu (a zda vůbec) zakotveno právo na stát- ní občanství. Podíváme-li se do Všeobecné deklarace lidských práv 7 , její text v článku 15 zní: (1) Každý má právo na státní příslušnost. (2) Nikdo nesmí být svévolně zbaven své státní příslušnosti ani práva svou státní příslušnost změnit. 8 Zdálo by se tedy, že dle článku 15 odst. 1 má každý právo na státní příslušnost (v už- ším smyslu občanství). Bohužel se však jedná o jedno z mála ustanovení ohledně práva na státní občanství, která jsou takto jasná. Většinou takové právo není ani zmíněno. Například Mezinárodní pakt o občanských a politických právech 9 o právu na státní

7 Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948. 8 Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948, čl. 15. 9 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966.

73