SLP 07 (2014)

k trvalému poklesu hladiny Mrtvého moře. 35 Dalším negativním projevem odklonu vody z jejího přirozeného toku je, že roste koncentrace soli, která je při ústí do Mrtvého moře sedmkrát vyšší než v oceánu. V roce 1951 a 1953 došlo během izraelské výstavby na horním toku Jordánu k vo- jenským srážkám se Sýrií, která tímto protestovala proti odvodňování močálů na úpatí Golanských výšin ze strany Izraele. V roce 1952 a 1953 předkládá plán k řešení situace, jak regulovat potřeby všech států v povodí Jordánu, UNRWA. Jednání byla podporo- vána USA, kde vyjednavačem amerického prezidenta byl Eric Allen Johnston. V rámci tzv. Johnstonova plánu z roku 1953 (jinak označován jako Jordan Valley Unified Water Plan) došlo i na technické úrovni k úmluvě o rozdělení vodních zdrojů v oblasti. Liga arabských států nejprve Johnstonův plán odmítla ratifikovat, jelikož by tím implicitně uznala existenci státu Izrael. USA ovšem podmínily finanční podporu ve výší 66% nákladů na Jordan Valley Unified Water Plan dotčeným státům jen za předpokladu, že bude plán všemi dodržen. Nakonec došlo k akceptaci jak ze strany Izraele, tak i Sýrie, Libanonu a Jordánska. V roce 1953 vypuknul další z konfliktů mezi Izraelem a Sýrií, jelikož Izrael zahájil opětovně práce na odvádění vody z demilitarizovaných území Jordánu a vyprojektoval výše zmíněný národní rozváděcí systém z Galilejského jezera, kdy jeho první fáze byla otevřena v roce 1955. Arabská liga opakovaně přijímá rezoluce, podle kterých by se mělo Izraeli zabránit v odvádění vody z Jordánu i vojenskými prostředky. V roce 1950 byl uzavřen kolektivní obranný pakt členských států Ligy arabských států. Byl vytvořen plán na zabránění odvádění vody z řeky Jordán i vodohospodářskými opatřeními, které se týkaly Hasbani v Libanonu a Banias v severních Golanských výšinách, a také odvod vody z vedlejšího přítoku Jordánu – Yarmouku. Bylo naplánováno propojení Hasbani v jižním Libanonu prostřednictvím kanálu s přehradou na řece Litani a odvedení vody právě do této přehrady. Podle celkových plánů arabských zemí bylo zásobování pitnou vodou Izraele skutečně ohroženo. Ten reagoval prohlášením, že proti takovýmto plá- nům použije své vojsko. Toho se zalekly Libanon a Sýrie a od svých projektů odstou- pily do té doby, než bude vytvořeno arabské vojsko, které by mohlo Izraelcům čelit. Suezskou krizí v roce 1956 ztroskotaly veškeré výhledy na úspěšnou arabskou vojen- skou sílu a společné vojenské akce řízené Egyptem, Sýrií a Jordánskem. V roce 1964 však Sýrie znovu navázala na zmíněné snahy a po dohodě s ostatními členskými státy Ligy arabských států se pokusila realizovat tzv. Headwater Diversion Plan, který měl odklonit dva ze tří hlavních přítoků Jordánu (zmíněné Hasbani a Banias). Sýrie za- hájila tento svůj plán v roce 1965 vybudováním kanálu napojujícího Banias na řeku Yarmouk. Voda z Baniasu měla být svedena do přehrady Mukhaiba, kterou společně využívaly Jordánsko a Sýrie. Izrael opětovně překazil tyto plány zahájením vzdušných útoků na syrské území v roce 1967, kdy začala tzv. Šestidenní válka. Vítězství Izraele 35 Izrael získává vodu z 36% z podzemních rezervoárů, 34% z přírodních pramenů a 30% ze zdrojů po- vrchové vody. Viz.: MEKOROT: Israel’s Water Supply System (online), dostupné na: http://www. mekorot.co.il/Eng/Mekorot/Pages/IsraelsWaterSupplySystem.aspx (stav k 31. 8. 2014).

155