SLP 07 (2014)

Kolektivní vědecká monografie na téma „Lidskoprávní dimenze mezinárodního práva“. Současně je to ovšem Liber Amicorum, kniha napsaná a určená k významnému životnímu jubileu doc. PhDr. Stanislavy Hýbnerové, CSc.

STUDI E Z L IDSKÝCH PRÁV Č. 7 STUDI ES IN HUMAN RIGHTS VOL . 7

LIDSKOPRÁVNÍ DIMENZE MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

Pavel Šturma Martin Faix (eds.)

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Praha 2014

Vědecký redaktor: prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. Recenzent: prof. JUDr. Dalibor Jílek, CSc. (Paneuropská vysoká škola, Bratislava)

Tato monografie vychází v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na UK P 04 „Institucionální a normativní proměny práva v evropském a globálním kontextu“ a s podporou projektu UNCE č. 204006 „Výzkumné centrum pro lidská práva“.

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Lidskoprávní dimenze mezinárodního práva / Pavel Šturma, Martin Faix (eds.). – Praha : Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2014. – 296 s. – (Studie z lidských práv ; č. 7 = Studies in human rights ; vol. 7) Vyd. v nakl. Eva Rozkotová ISBN 978-80-87975-17-6 (Univerzita Karlova. Právnická fakulta)

341 * 341.231.14 – mezinárodní právo – lidská práva – ochrana lidských práv – kolektivní monografie

341 – Mezinárodní právo [16]

© Výzkumné centrum pro lidská práva při PF UK v Praze a autoři, 2014 Vydala Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, ediční středisko v nakladatelství Eva Rozkotová, Na Ptačí skále 547, 266 01 Beroun

ISBN 978-80-87975-17-6

POCTA doc. PhDr. Stanislavě Hýbnerové, CSc.

Úvodem …

Milá paní docentko, právě otevíráte publikaci, která se Vám dostala do ruky, a se zvědavostí listujete jejím obsahem. Mohu Vás již nyní, v rámci této spíše jakési neformální předmluvy ujistit, že v ní najdete velmi zajímavé články pojednávající o rozličných tématech týkajících se mezinárodního práva včetně ochrany lidských práv. Jejich autoři jsou jak odborníci, kteří se této problematice začali věnovat teprve nedávno, ale i staří matadoři, kteří se výzkumu nebo výuce či obému věnovali a nadále věnují celý svůj dosavadní život a tato doména se stala jejich vášní či dokonce smyslem života. Všechny autory však spojuje ještě jedna, a podle mého názoru nejdůležitější skutečnost: všichni Vám chtějí svými příspěvky projevit úctu, vyjádřit přátelství, uznání a zároveň pokoru. Osobila jsem si právo napsat k této publikaci několik úvodních slov a doufám, že mi nikdo z autorů ani těch, kdo ji budou číst, tuto troufalost nebude mít za zlé. Do paměti se mi navždy vrylo naše první setkání na půdě právnické fakulty naší Alma Mater v době mých vysokoškolských studií v osmdesátých letech minulého století. A právě Vy jste mě přiměla zabývat se oblastí lidských práv, jež se posléze stala mou celoživotní profesní vášní i náplní mé každodenní práce. Mimoto, anebo lépe především, jsem ve Vás našla věrnou přítelkyni, poradkyni a pevnou oporu. Vaše často opakované pořekadlo „líná huba, holé neštěstí“ mi nesčetněkrát pomohlo a posunulo mě dopředu jak v osobním, tak i v profesním životě. Vím, a to bez smítka žárlivosti, že pro všechny autory, jejichž příspěvky tato publi- kace obsahuje, znamenáte velmi mnoho. Ceníme si Vás pro Vaši profesní odbornost, ale i lidskost, s jakou ke všem přistupujete, ať už se na Vás obracíme s profesními zále- žitostmi či trablemi osobními. Přijměte prosím předkládanou publikaci vydávanou k Vašemu životnímu jubileu jako naše společné poděkování za vše, co jste v oblasti mezinárodního práva dosud vykonala, a zároveň za kvality, pro které si Vás jako člověka velmi vážíme.

Eva Hubálková

5

OBSAH

Úvodem

5 9

Předmluva

I. LIDSKÁ PRÁVA V KONTEXTU ROZVOJE OBECNÉHO MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

11

Pavel Šturma Lidská práva jako příklad kogentních norem obecného mezinárodního práva 13 Veronika Bílková Protiopatření v reakci na porušování lidských práv 25 Jan Ondřej Vybrané otázky mezinárodní ochrany lidských práv ve vztahu k právnickým osobám, zejména k nadnárodním (transnacionálním) společnostem 46 Michaela Rišová Umiestnenie ľudských práv v medzinárodnoprávnom poriadku 59 II. EVROPSKÝ SYSTÉM OCHRANY LIDSKÝCH PRÁV 75 Pavel Bureš Evropský konsensus v judikatorní praxi Evropského soudu pro lidská práva 77 Milan Lipovský Svoboda náboženského vyznání podle článku 9 Evropské úmluvy a vybraná judikatura ESLP 88 Ľubomír Majerčík Kolektivní stížnosti vůči České republice na základě Evropské sociální charty 96 Josef Nejedlý Evropský veřejný ochránce práv a ochrana základních práv 106 Alla Tymofeyeva Lidská práva právnických osob dle EÚLP 117 III. AKTUÁLNÍ SOUVISLOSTI JEDNOTY A FRAGMENTACE LIDSKÝCH PRÁV 131 Martin Faix Ľudské práva v kontexte výkonu civilnej správy medzinárodnými organizáciami 133 Jitka Hanko Právo na vodu na Blízkém východu 145 Tomáš Lipták Medzinárodné investičné právo a právo domorodých kmeňov 159

7

Solange Maslowski Porušování lidských práv francouzskou vládou: otázka vyhoštění bulharských a rumunských občanů Harald Scheu Sjednocení a fragmentace mezinárodní ochrany lidských práv na příkladu boje proti násilí na ženách

169

187

IV. VLIV LIDSKÝCH PRÁV NA PŘÍBUZNÁ ODVĚTVÍ MEZINÁRODNÍHO PRÁVA Josef Mrázek Mezinárodní humanitární právo a ochrana lidských práv za ozbrojených konfliktů

201

203

Ondřej Svaček Ochrana lidských práv před Mezinárodním trestním soudem – úspěchy a výzvy Věra Honusková Postavení dětských uprchlíků v právu Evropské unie Mirek Kaštyl Výhrada národní bezpečnosti, její historie a omezení ve vztahu k principu non-refoulement Mahulena Hofmannová European Court of Human Rights Decides about Space Communication

223

238

252

260

Summary

271

Seznam použitých zdrojů

275

Seznam autorů

293

8

PŘEDMLUVA

Tato publikace má dvojí název a dvojí účel. Jak naznačuje její název, jde o kolektivní vědeckou monografii na téma „Lidskoprávní dimenze mezinárodního práva“, do které přispěla řada českých, slovenských i zahraničních odborníků, působících na různých aka- demických pracovištích i v praxi. Současně je to ovšem Liber Amicorum , kniha napsaná a určená k významnému životnímu jubileu doc. PhDr. Stanislavy Hýbnerové, CSc. Úkolem předmluvy je stručně představit čtenáři knihu, kterou otevírá. Její vědec- ký, mezinárodněprávní obsah je zřejmý. Mezinárodní právo lidských práv tvoří hlavní téma pedagogické a vědecké činnosti doc. Hýbnerové. Současně ji spojuje s autory, kteří se ve své práci rovněž věnují obecným či zvláštním otázkám mezinárodní a evrop- ské ochrany lidských práv. Z vědeckého hlediska je proto cílem této monografie na jed- né straně zasadit lidská práva do širšího kontextu, jakož i, na straně druhé, ukázat jejich význam v probíhajícím procesu obsahových a strukturálních změn moderního mezinárodního práva. To by samo o sobě bylo dostatečným důvodem pro její vznik. Není to však jen vědecký cíl, která provází vznik této publikace. Druhý, nebo spíše první rozměr této knihy vyplývá z jejího podtitulu – Liber Amicorum , což vyjadřuje, že ji napsali pro doc. Hýbnerovou její přátelé, studenti, kolegové, aby tímto způso- bem vyjádřili svou úctu, uznání a přátelství. Úkol autorovi předmluvy velmi ulehči- la JUDr. Eva Hubálková, PhD., vedoucí česko-estonsko-ukrajinské sekce Kanceláře Evropského soudu pro lidská ve Štrasburku, ale především naše vážená a milá kolegyně a bývalá studentka doc. Hýbnerové, která se ujala napsání úvodního slova. Jsem přesvědčen, že lépe než jejími slovy bychom nedokázali vyjádřit právě ten osobní, lidský a přátelský rozměr knihy, která je výrazem toho, že si doc. Stanislavy Hýbnerové velmi vážíme a máme jí rádi. Přejeme k životnímu jubileu hodně zdraví, radosti a pohody. Ad multos annos!

Pavel Šturma za autorský kolektiv

9

I.

LIDSKÁ PRÁVA V KONTEXTU ROZVOJE OBECNÉHO MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

LIDSKÁ PRÁVA JAKO PŘÍKLAD KOGENTNÍCH NOREM OBECNÉHO MEZINÁRODNÍHO PRÁVA HUMAN RIGHTS AS AN EXAMPLE OF PEREMPTORY NORMS OF GENERAL INTERNATIONAL LAW

Pavel Šturma

Abstrakt Vznik a prosazení jus cogens probíhá paralelně s rozvojem mezinárodního práva lidských práv na univerzální i regionální úrovni. Nejenom, že většina dodnes uzna- ných kogentních norem se týká ochrany základních lidských práv, ale právě v této oblasti se ukazuje největší potenciál pro rozšiřování počtu a materiálního obsahu kogentních norem. Klíčovou roli v prosazování a rozvoji kogentních norem sehrá- vá judikatura mezinárodních soudních orgánů. Zatímco Mezinárodní soudní dvůr a Evropský soud pro lidská práva se k výslovnému uznání dostaly až relativně pozdě a omezily se (původně) jen na zákaz mučení, daleko rychleji po svém vzniku po- stupovaly mezinárodní trestní tribunály ad hoc (pro bývalou Jugoslávii a Rwandu). Pozoruhodná svou frekvencí odkazů na jus cogens a počtem relevantních pravidel je ale především judikatura Interamerického soudu pro lidská práva. Je otázkou, zda a do jaké míry se podaří exportovat identifikaci kogentních pravidel lidských práv z regionální na univerzální úroveň. Abstract The emergence and stabilization of jus cogens go in parallel with the development of the international law of human rights on the universal and regional levels. Most of peremptory norms recognized up to now deal with the protection of fundamental human rights. Moreover, this area reveals the highest potential for increasing the number and material content of peremptory norms. The key role in the development of such norms has the case-law of international judicial bodies. While the International Court of Justice and the European Court of Human Rights came to the express confirmation of them relatively late and they limited it originally just to the prohibition of torture, the ad hoc international criminal tribunals proceeded faster. However, the case-law of the Inter-American Court of Human Rights seems to be the most remarkable by its frequency of reference to and the number of the identified rules of jus cogens . It remains the question if and to what extent the identified peremptory rules of human rights can be exported from the regional level to the universal international law.

13

Klíčová slova Lidská práva, jus cogens, Mezinárodní soudní dvůr, Interamerický soud pro lidská práva Key words Human rights, jus cogens, International Court of Justice, Inter-American Court of Human Rights ͷ. Úvod Obecným tématem této knihy je lidskoprávní dimenze mezinárodního práva. Jinak řečeno, smyslem není omezit se pouze na některé dílčí aspekty ochrany lidských práv, nebo představit mezinárodní právo lidských práv jako zvláštní, izolovanou oblast me- zinárodního práva. Naopak, cílem je na jedné straně zasadit lidská práva do širšího kontextu, jakož i, na straně druhé, ukázat jejich význam v probíhajícím procesu obsa- hových a strukturálních změn moderního mezinárodního práva. V této souvislosti by bylo určitě možné ukázat vliv mezinárodní úpravy lidských práv na různé instituty obecného mezinárodního práva, jako jsou výhrady ke smlouvám, od- povědnost států, protiopatření, mezinárodní trestní odpovědnost, apod. Tento příspěvek se zaměří na jus cogens , protože vznik a uznání existence kogentních norem je pro součas- né mezinárodní právo něčím stejně charakteristickým a významným jako rozvoj ochrany lidských práv. Je proto možné formulovat hypotézu, že oba procesy spolu souvisejí a vět- šina kogentních pravidel dnes slouží k ochraně nejzákladnějších lidských práv. Tento stručný text nejprve představí koncept jus cogens a příklady kogentních pra- videl, jak vyplývají z dosavadních výroků Mezinárodního soudního dvora a Komise OSN pro mezinárodní právo. Poté ukáže, zda a jak se k němu staví judikatura regio- nálních soudů pro lidská práva, tedy specializovaných judiciálních orgánů příslušných právě k ochraně základních lidských práv a svobod. ͸. Obecné zakotvení kogentních norem V dnešní době již téměř nikdo vážně nezpochybňuje existenci jus cogens v součas- ném mezinárodním právu. Vždy tomu tak ale nebylo, o čemž svědčí starší doktrinální debaty a postoje států. 1 Lze konstatovat, že tradiční mezinárodní právo bylo plně dis- pozitivní. Ojediněle se v části nauky objevovala argumentace ve prospěch kogentních 1 Viz např. VERDROSS, A.: Forbidden Treaties in International Law. American Journal of International Law , 1937, vol. 31, no. 4, s. 571. Srov. též ŠTURMA, P.: K otázce určování kogentnosti pravidel mezinárodního práva. Právník , 1986, vol. 125, č. 8, s. 711-720, a starší literaturu tam citovanou. V novější literatuře srov. např. ORAKHELASHVILI, A.: Peremptory Norms in International Law. Oxford: Oxford University Press, 2008; BIANCHI, A.: Human Rights and the Magic of Jus Cogens. European Journal of International Law , 2008, vol. 19; WET de, E.: The Prohibition of Torture as an International Norm of jus cogens and Its Implications for National and International Customary Law. European Journal of International Law , 2004, vol. 15.

14

pravidel již ve starším mezinárodním právu, avšak podmínky pro jejich vznik se ustá- lily až po 2. světové válce a přijetí Charty OSN. Potvrzení existence jus cogens a jeho první obecnou definici pak přinesl čl. 53 Vídeňské úmluvy o smluvním právu (1969). 2 K tomu velmi přispěla práce Komise pro mezinárodní právo v rámci Návrhu článků o smluvním právu z r. 1966, kde se problematika kogentních norem objevovala v článcích 50, 61 a 67. Tato ustanovení byla s určitými změnami převzata v článcích 53 a 64 Vídeňské úmluvy. Zatímco čl. 53 je základní ustanovení, které podává definici jus cogens určuje důsledky obsahového rozporu smlouvy s kogentní normou (neplatnost smlouvy ex tunc ), čl. 64 pak stanoví důsledky případného vzniku nové kogentní normy obecného mezinárodního práva. Kogentních obecně platných pravidel je velmi málo, ale jsou zásadního významu pro ochranu celého mezinárodního společenství. Samotný čl. 53 Vídeňské úmluvy obsahuje pouze obecnou definici bez výčtu či alespoň příkladů norem juris cogentis . Kromě důsledku neplatnosti pro smlouvu tam také nejsou rozpracovány jiné otázky právního obsahu jus cogens , ani proces nabývání a určování kogentní povahy u jednot- livých pravidel mezinárodního práva. 3 Důvody vysvětluje komentář Komise k návrhu čl. 50 (1966) tím, že vznik pravidel, jež mají povahu jus cogens , je poměrně nedávný a mezinárodní právo se rychle rozvíjí. Proto bylo ponecháno rozpracování celého obsa- hu tohoto institutu na praxi států a judikatuře mezinárodních tribunálů. 4 Je tak skutečností, že kromě jejich nezávazného výčtu, podávaného naukou, a kro- mě několika rozsudků a posudků MSD, jež se vyjadřují, leckdy spíše nepřímo či obiter dictum , ke kogentnosti konkrétních pravidel, 5 ucelenější přehled kogentních pravidel podávají dva dokumenty Komise pro mezinárodní právo, a to návrhy článků o odpo- vědnosti států v tzv. prvním čtení (1996) a druhém čtení (2001). Zatímco v návrhu článků (1996) je přehled a výklad kogentních zákazů podán v souvislosti s definicí mezinárodních zločinů státu v čl. 19 a komentáři k němu, a to jako (a) zákaz uchylování se k síle; (b) zákaz udržování kolonialismu; (c) závažné a v ši- rokém měřítku prováděné porušování obecným mezinárodním právem chráněných lidských práv (zákaz genocidia, otroctví a apartheidu); a (d) závažné porušení závaz- 2 „Smlouva je nulitní, jestliže je v době jejího uzavření v rozporu s imperativní normou obecného meziná- rodního práva. Pro účely této Úmluvy je imperativní normou obecného mezinárodního práva norma při- jatá a uznaná mezinárodním společenstvím států jako celku za normu, od níž není dovoleno se odchýlit a která může být pozměněna pouze novou normou obecného mezinárodního práva stejné povahy.“ 3 Srov. Report of the ILC, Sixty-sixth session, 2014, GAOR, Sixty-ninth session, Supplement No. 10 (A/69/10), Annex, s. 275. 4 YILC, 1966, vol. II, s. 248, para. 3: „The Commission considered the right course to be to provide in general terms that a treaty is void if it conflicts with a rule of jus cogens and to leave the full content of the rule to be worked out in State practice and in the jurisprudence of international tribunals.” 5 Viz např. Reservations to the Genocide Convention, Advisory Opinion , ICJ Reports, 1951, s. 15, 21-24; Barcelona Traction, Light and Power Company Ltd., Second Phase , ICJ Reports, 1970, s. 3, 32; Case Concerning Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua , ICJ Reports, 1986, s. 89; Legality of the Threat or Use of Nuclear Weapons, Advisory Opinion , ICJ Reports, 1996, para. 78.

15

ku zakazujícího značné znečišťování životního prostředí, 6 v konečném návrhu článků (2001) tento článek chybí. Příklady kogentních pravidel se však vyskytují v komentáři Komise k čl. 40 (který nahradil čl. 19 z prvního čtení) a v koncisní podobě také v ko- mentáři k čl. 26 (soulad okolností vylučujících protiprávnost s kogentními normami). 7 Podle shrnutí Komise, která vycházela z judikatury různých mezinárodních a vnitro- státních tribunálů, „tyto kogentní normy, které jsou jasně přijaté a uznané, zahrnují zákazy agrese, genocidy, otroctví, rasové diskriminace, zločinů proti lidskosti a mučení a právo na sebeurčení“. 8 Jde o zatím nejúplnější, byť jen polooficiální výčet kogentních pravidel obecného mezinárodního práva. Naproti tomu mezinárodní soudy a tribunály se k jus cogens vyjadřovaly dosud jen dílčím způsobem, i když od nich se právě očekává hlavní pří- spěvek k identifikaci kogentních pravidel. 9 Mezinárodní soudní dvůr se až do nedáv- né minulosti vyhýbal jednoznačné kvalifikaci určité normy za kogentní. Například v posudku týkajícím se legality jaderných zbraní se MSD vyhnul výslovnému použití pojmu jus cogens a uchýlil se spíše k parafrázi, když použil výrazu „nepřekročitelné zásady mezinárodního obyčejového práva“, jejichž součástí je „velký počet pravidel humanitárního práva aplikovatelného v ozbrojených konfliktech“. 10 To se však změ- nilo v novějších případech. Ve věci týkající se povinnosti vydat nebo stíhat (2012) MSD prohlásil, že „zákaz mučení je součástí obyčejového mezinárodního práva a stal se kogentní normou ( jus cogens )“. 11 V případu Jurisdikční imunity státu (2012) zase MSD posuzoval různé aspekty jus cogens , včetně jeho vztahu k imunitě z jurisdikce cizího státu. Protože se pravidla o imunitách a možné normy jus cogens práva ozbrojených konfliktů se zabývají odliš- nými otázkami, není mezi nimi konflikt. 12 Podobný názor o vztahu mezi jus cogens a procesními pravidly zaujal MSD ve věci Ozbrojených aktivit na území Konga, kde Soud označil za kogentní normu zákaz genocidy. 13 6 YILC, 1976, vol. II (Part Two), s. 95-96. 7 „Nic v této kapitole nevylučuje protiprávnost jakéhokoli chování, které není v souladu se závazkem vznik- lým podle imperativní normy obecného mezinárodního práva.“ 8 Report of the ILC, Fifty-third session, 2001, GAOR, Fifty-sixth session, Supplement No. 10 (A/56/10), s. 208, para. 5. 9 Viz TAVERNIER, P.: L’identification des règles fondamentales – un problème résolu? In: Tomuschat, Ch., Thouvenin, J.-M. (eds.), The Fundamental Rules of the International Legal Order. Jus Cogens and Obligations Erga Omnes . Leiden/Boston: Martinus Nijhoff Publ., 2006, s. 5 an. 10 Legality of the Threat or Use of Nuclear Weapons, Advisory Opinio n, ICJ Reports, 1996, s. 257. Tehdejší předseda MSD Bedjaoui pak ve svém prohlášení neváhal označit tyto zásady za součást jus cogens; ibid., s. 273. 11 Questions Relating to the Obligation to Prosecute or Extradite (Belgium v. Senegal), ICJ Reports 2012, para. 99. 12 Jurisdictional Immunities of the State (Germany v. Italy, Greece Intervening), ICJ Reports 2012, para. 92, 95 a 97. 13 Armed Activities on the Territory of the Congo (DRC v. Rwanda), ICJ Reports 2006, para. 64.

16

K otázce kogentní povahy některých norem, nejčastěji zákazu mučení, se ovšem občas vyjádřily i některé další soudy a tribunály. Mezi nejznámější patří rozsudek Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii ve věci Furundzija . 14 Tento tribunál rovněž potvrdil kogentní povahu zákazu genocidy v případech Krstić a Jelisić . 15 Navázal tak na stejné konstatování o kogentním charakteru této normy, které učinil Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu. 16 Stojí za povšimnutí, že – s výjimkou zákazu agrese – je většina pravidel, která byla identifikována jako kogentní, z oblasti lidských práv. Bez rozvoje mezinárodněprávní ochrany lidských práv by zřejmě nedošlo ani ke vzniku a rozšíření kogentních pravidel obecného mezinárodního práva. Pokud existují taková pravidla mezinárodního práva, musí se prosadit také ve vztahu k mezinárodněprávním partikularismům, včetně regi- onálním smlouvám o lidských právech. Je proto vhodné obrátit pozornost k judikatuře Vzhledem k tomu, že většina uznávaných pravidel kogentní povahy pochází z ob- lasti lidských práv, dalo by se očekávat, že tato skutečnost (resp. právní kvalifikace) na- jde svůj odraz především v judikatuře regionálních soudů pro lidská práva. Vzhledem k potřebě sledovat delší vývoj má význam se zde omezit jen na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Inter-amerického soudu pro lidská práva, jejich celková judi- katura je velmi bohatá. V této souvislosti může poněkud překvapit, že Evropský soud pro lidská práva se, navzdory svému progresivnímu a dynamickému výkladu Evropské úmluvy o lidských právech (1950), k označení některých pravidel za jus cogens dostal až poměrně pozdě a v malém počtu případů. Někdy se jedná také jen o poznámky jdoucí nad rámec me- ritorního rozsudku ( obiter dictum ), popř. o individuální stanoviska některých soudců. První výslovné uznání zákazu mučení jako kogentní normy mezinárodního práva učinil Evropský soud až v roce 2001 ve věci Al-Adsani . 17 A to i přesto, že z kogentní povahy zákazu (materiálního práva) nedovodil neaplikovatelnost procesních pravidel týkajících se jurisdikční imunity státu vzhledem k žalobám před soudy jiného státu. ESLP zopakoval toto výslovné potvrzení ve věci Demir a Baykara (2008), kdy uvedl, že Soud ve svém rozsudku Al-Adsani konstatoval, na základě univerzálních dokumen- tů (čl. 5 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 2 a 4 Úmluvy OSN proti mučení a jinému krutému, ne- 14 Prosecutor v. Furundzija , ICTY, case IT-95-17/1, 10 December 1998, para. 157. 15 Prosecutor v. Jelisić , ICTY, case IT-95-10-T, 14 December 1999, para. 60; Prosecutor v. Krstić , ICTY, case IT-98-33, 2 August 2001, para. 541. 16 Prosecutor v. Kayishema and Ruzindana , ICTR, case ICTR-95-1-T, 21 May 1999, para. 88-89. 17 ECtHR, Al-Adsani v. UK , Appl. No. 35763/97, Judgment, 21 November 2001, para. 60-61. specializovaných orgánů, tedy regionálních soudů pro lidská práva. ͹. Jus cogens v judikatuře regionálních soudů pro lidská práva ͹.ͷ Evropský soud pro lidská práva

17

lidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání) a jejich výkladu mezinárodními trestními orgány (rozsudek ICTY v případu Furundzija ) nebo vnitrostátními orgány (rozsudek Sněmovny lordů ex parte Pinochet No. 3), „existenci imperativní normy či jus cogens , pokud jde o zákaz mučení, kterou inkorporoval do své judikatury v této oblasti“. 18 Na druhé straně ESLP ve věci Kalogeropoulou (2002) nepotvrdil kogentní povahu pravidel týkajících se zločinů proti lidskosti, ale nevyloučil vývoj mezinárodního oby- čejového práva v budoucnu. 19 Je zajímavé, že v judikatuře ESLP byl potvrzen kogentní charakter pouze u zákazu mučení (čl. 3 Úmluvy), což je užší než seznam nederogovatelných lidských práv podle čl. 15 odst. 2, který zahrnuje vedle zákazu mučení také právo na život, zákaz otroctví a nevolnictví a zásadu legality trestných činů a trestů. 20 ͹.͸ Interamerický soud pro lidská práva S poměrně malou přítomností argumentace založené na jus cogens v judikatuře Štrasburského soudu je v zajímavém kontrastu praxe soudu v San José. Interamerický soud pro lidská práva sice vznikl později, ale v řadě ohledů prokázal velmi odvážnou a progresivní judikaturu. Interamerický systém ochrany lidských práv je velmi komplexní a dále se rozvíjí. Na rozdíl od evropského systému neprodělal tak hluboké reformy, takže jeho základ- ní struktura zůstala v podobě narýsované v r. 1948 a doplněné v r. 1969. Zároveň představuje svéráznou kombinaci mimosmluvního a smluvního mechanismu kontroly dodržování lidských práv. 21 Zatímco první se vztahuje na všechny členské státy OAS a Komise zde aplikuje standardy lidských práv vycházející z Americké deklarace, druhý zahrnuje pouze smluvní strany Americké úmluvy (mezi nimiž dosud chybí např. USA a Kanada). Navíc Soud nemá obligatorní jurisdikci ani ve vztahu ke všem smluvním stranám Americké úmluvy, nýbrž je třeba zvláštního prohlášení státu o uznání jeho jurisdikce. Systém tak do jisté míry připomíná původní Evropskou úmluvu o lidských právech (1950) před přijetím Protokolu č. 11. Patrně největší zvláštností Americké úmluvy je posudkové řízení podle čl. 64. 22 Pravomoc Soudu vydávat posudky je velmi široká, nesrovnatelně významnější než je tomu u Evropského soudu. Na Interamerický soud se může obrátit každý členský stát OAS (nejen smluvní strany Americké úmluvy) s žádostí o výklad „Úmluvy nebo ji- ných smluv týkajících se ochrany lidských práv ve státech Ameriky“. V rámci svých 18 ECtHR, Demir and Baykara v. Turkey , Appl. No. 34503/97, Judgment, 12 November 2008, para. 73. 19 ECtHR, Kalogeropoulou et al. v. Greece and Germany , Appl. No. 59021/00, Decision, 12 December 2002. 20 Čl. 15 odst. 2: „Podle tohoto ustanovení nelze odstoupit od článku 2, kromě úmrtí vyplývajících z dovo- lených válečných činů, a článků 3, 4 (odstavec 1) a 7.“ 21 Blíže srov. ŠTURMA, P.: Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv . 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 69-77. 22 Srov. též RUNAVOT, M.-C.: La fonction consultative de la Cour interaméricaine des droits de l’homme: splendeurs et misères de l’avis du juge interaméricain. In: Hennebel, L., Tigroudja, H. (eds.), Le particu- larisme interaméricain des droits de l’homm e. Paris: Pedone, 2009, s. 121 an.

18

kompetencí se Soud mohou obrátit s žádostí o posudek také orgány OAS uvedené v Kapitole X Charty OAS. Posudková pravomoc je velmi široká a v praxi také využíva- ná. Nezávisí totiž na tom, zda některá ze stran přijala jurisdikci Soudu pro sporné říze- ní. 23 Soud navíc tuto svou pravomoc vykládá široce, o čemž svědčí posudek z r. 1982. Podle něj „posudková pravomoc Soudu může být vykonávána ve vztahu k jakémuko- li ustanovení o ochraně lidských práv zakotvenému v jakékoli mezinárodní smlouvě aplikovatelné v amerických státech, bez ohledu na to, zda je dvoustranná nebo mno- hostranná, jaký je hlavní účel takové smlouvy a zda nečlenské státy interamerického systému mají právo k takové smlouvě přistoupit“. 24 Interamerický soud pro lidská práva ve svých rozsudcích a posudcích významně rozpracoval tématiku jus cogens a uznal za kogentně chráněná mnohá lidská práva ob- sažená v Americké úmluvě. 25 Činí tak způsobem přímým nebo nepřímým, přičemž se neomezuje jen na seznam práv podle čl. 27 odst. 2 Americké úmluvy, která nemohou být suspendována ani v situaci války nebo jiného veřejného ohrožení. 26 Vzhledem k velkému počtu rozhodnutí Interamerického soudu, která odkazují na jus cogens , bude vhodné představit hlavně přímé odkazy na tento institut v dosavad- ní judikatuře. Prvním případem, kde Soud využil pojmu jus cogens , byl rozsudek ve věci Aloeboetoe y otros (1993). Soud se zde zabýval dohodou z 18. století, která upravovala určité praktiky obchodu s otroky, nepovažoval za nutné zkoumat, zda tato dohoda je mezinárodní smlouvou, ale konstatoval, že i kdyby tomu tak bylo, taková smlouva by dnes byla neplatná, protože by byla v rozporu s pravidly jus cogens superveniens . 27 O deset let později Interamerický soud poprvé výslovně uznal kogentní povahu zákazu mučení ve věci Maritza Urrutia (2003). Uvedl, že všechny formy mučení jsou přísně zakázané mezinárodním právem. Tento zákaz je absolutní a nederogovatelný ve smyslu čl. 27 odst. 2 Americké úmluvy, tj. nemůže být suspendován ani za výjimeč- ných okolností, jako je válka nebo boj proti terorismu. Navíc tento zákaz dnes patří do oblasti jus cogens . 28 23 Restrictions to the Death Penalty (Arts. 4.2 and 4.4 of the American Convention on Human Rights), posudek OC-3/83 z 8. 9. 1983. 24 „Other Treaties“ Subject to the Consultative Jurisdiction of the Court , posudek OC-1/82 z 24. 9. 1982, para. 52; text viz BUERGENTHAL, T., NORRIS, R., SHELTON, D.: Protecting Human Rights in the Americas , Kehl, Strasbourg, Arlington: Engel, 1990, s. 450. 25 Srov. MAIA, C., Le jus cogens dans la jurisprudence de la Cour interaméricaine des droits de l’homme. In: Hennebel, L., Tigroudja, H. (eds.), Le particularisme interaméricain des droits de l’homme . Paris: Pedone, 2009, s. 278 an. 26 Čl. 27 odst. 2: „Dále uvedené články nesmějí být zbaveny účinnosti na základě předchozího ustanovení: čl. 3 (právo na právní osobnost), čl. 4 (právo na život), čl. 5 (právo na lidské zacházení), čl. 6 (zákaz otroctví), čl. 9 (zákaz zpětné účinnosti trestních zákonů), čl. 12 (svoboda svědomí a náboženství), čl. 17 (práva rodiny), čl. 18 (právo na jméno), čl. 19 (práva dítěte), čl. 20 (právo na státní příslušnost), čl. 23 (základní státoobčanská práva). Totéž platí o podstatných soudních zárukách na ochranu těchto práv.“ 27 IACHR, Aloeboetoe y otros v. Surinam , 10 September 1993, Series C, No. 15, para. 57. 28 IACHR, Maritza Urrutia v. Guatemala , 27 November 2003, Series C, No. 103, para. 92.

19

Judikatura Soudu na to navázala a navíc prohlásila také mimosoudní popravy za ne- slučitelné s kogentními pravidly lidských práv, a to poprvé v případu Hermanos Gómez Paquiyauri v r. 2004. 29 Na tento precedent pak navázala konstantní judikatura vztahu- jící se k zákazu mimosoudních poprav. 30 Další právo, které Interamerický soud uznal za kogentní, se týká ochrany fyzické a mentální integrity člověka, jež je zakotvené v čl. 5 Americké úmluvy o lidských prá- vech, ale také Interamerické úmluvy o předcházení a trestání mučení (1985). V roz- sudku Caesar (2005) Soud zahrnul mezi normy jus cogens nejen zákaz mučení, ale také zákaz krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestání. 31 K tomu ještě Soud ve věci Ximenez Lopes (2006) upřesnil, že právo na fyzickou a mentální integritu je absolutní a nemůže být suspendováno za žádných okolností. 32 Dalším právem, které má právě v latinskoamerickém kontextu obzvláště velký vý- znam, je zákaz nedobrovolného mizení osob. Interamerický soud v rozsudku Goiburú y otros (2006) poprvé uznal, že tento zákaz a korelativní povinnost státu vyšetřovat mizení osob a trestat odpovědné osoby patří mezi kogentní pravidla. 33 Je určitým specifikem Interamerického soudu, že se jeho judikatura vybudovala na řešení systematických porušování lidských práv, včetně nucených mizení, k nimž docházelo za vojenských diktatur v mnoha latinskoamerických zemích. To umožňuje pochopit, proč Soud ve své judikatuře klade takový důraz na vyloučení beztrestnosti a právo obětí (a jejich rodin) na přístup ke spravedlnosti. Právě proto dovodil kogentní povahu jak u zákazu zvláště závažného zločinu, tak u přístupu ke spravedlnosti s cílem zabránit systému beztrestnosti za masová porušování lidských práv. Z toho Soud do- spěl i k závěru, že státy mají povinnost buď vydat každou osobu obviněnou ze zločinů proti lidskosti, nebo na svém území samy soudit a potrestat. 34 Interamerický soud však jde ještě dále a ve svém zásadním posudku č. 18 (2003) potvrdil charakter juris cogentis zásady rovnosti a nediskriminace. 35 V tomto jednomy- slně přijatém posudku se Soud zabýval z hlediska rovnosti před zákonem postavením migrujících pracovníků bez platných dokumentů. Posudek, který se vztahuje na všech- ny členské státy Organizace amerických států (OAS) bez ohledu na to, zda ratifikovaly Úmluvu, dále zdůraznil obecný závazek respektovat a zajistit lidská práva. S tím sou- 29 IACHR, Hermanos Gómez Paquiyauri v. Peru , Merits and reparations, 8 July 2004, Series C, No. 110, para. 112. 30 Viz MAIA, C., op. cit. , s. 286. 31 IACHR, Caesar v. Trinidad y Tobago , Merits and reparations, 11 March 2005, Series C, No. 123, para. 70, 100. 32 IACHR, Ximenez Lopes v. Brasilia , Merits and reparations, 4 July 2006, Series C, No. 146, para. 126. 33 IACHR, Goiburú y otros v. Paraguay , Merits and reparations, 22 September 2006, Series C, No. 153, para. 84. 34 Ibid., para. 132. 35 IACHR, Condición jurídica y derechos de los migrantes indocumentados , 17 September 2003, Series A, No. 18, para. 100-101.

20

visí, že státy mají povinnost respektovat a zajistit plný a svobodný výkon lidských práv bez diskriminace. Velkou zásluhu na progresivní judikatuře Interamerického soudu měl jeho dlou- holetý soudce a předseda A. Cançado Trindade. Ve svých velmi častých a podrobných separátních stanoviscích často teoreticky zdůvodňoval rozsudky a někdy ještě prohlu- boval argumentaci o rozsahu jus cogens v rámci lidských práv chráněných Americkou úmluvou. Takto v souvislosti s rozsudkem Masacre de Pueblo Bello (2006) argumen- toval souvislostí mezi čl. 8 a čl. 25 a dovodil, že právo na přístup ke spravedlnosti má také kogentní povahu. 36 Soudce Cançado Trindade zde vyzval k dalšímu rozšiřování materiálního obsahu jus cogens Soudem, aby zahrnul přístup ke spravedlnosti, podob- ně jako to učinil v posudku č. 18 ve vztahu k zásadě rovnosti a nediskriminace. 37 Nepřímo se judikatura Interamerického soudu vztahuje ke kogentním pravidlům také v jiných případech, zejména souvisejících s amnestiemi závažných zločinů. Amnestie vyhlašované v řadě latinskoamerických států (většinou ve formě zákonů), které měly za cíl zajistit beztrestnost pro závažné zločiny osob spojených s vládnoucími režimy, byly přezkoumávané nejen některými národními soudy (nejvyššími či ústavní- mi), ale také Interamerickým soudem pro lidská práva. 38 Historickým, přelomovým rozhodnutím byl případ Barrios Altos v. Peru (2001), který se týkal masakru na stejnojmenném místě. Interamerický soud v rozsudku z 14. 3. 2001 prohlásil, že dva amnestijní zákony z éry peruánského prezidenta Alberta Fujimoriho jsou „neslučitelné s Americkou úmluvou o lidských právech, a proto bez právních účinků“. 39 Soud judikoval, že takovéto amnestijní zákony, které se pokouše- jí vyloučit odpovědnost za závažná porušení lidských práv (jako mučení, hromadné popravy, nucené mizení osob) jsou nepřijatelné, protože jsou v rozporu s „nederogo- vatelnými právy“ uznanými mezinárodním právem lidských práv. 40 Tím, že amnestie znemožňují nebo činí obtížný přístup obětí a jejich blízkých k pravdě a spravedlnosti, představují porušení článků 1(1), 2, 8 a 25 Americké úmluvy. Následně rozhodoval i o právu obětí na peněžní odškodnění a další formy reparace. V dalším rozsudku o vý- kladu (z 3. 9. 2001) Soud vysvětlil povinnost státu odstranit ze svého právního řádu 36 IACHR, Masacre de Pueblo Bello v. Colombia , 31 January 2006, Merits and compensation, Series C, No. 140. 37 Viz CANÇADO TRINDADE, A.A.: The Access of Individuals to International Justice . Oxford / New York: Oxford University Press, 2011, s. 197. 38 Blíže srov. CANÇADO TRINDADE, A.A.: Le droit d’accès à la justice dans le système interaméricain de protection des droits de l’homme. In: Le droit international pour la personne humaine , Paris: Pedone, 2012, s. 267-272. 39 IACHR, Barrios Altos v. Peru , Merits, 14 March 2001, Series C, No. 75. 40 Ibid., para. 41: „Esta Corte considera que son inadmisibles las disposiciones de amnistia, las disposi- ciones de prescripción y el establecimiento de excluyentes de responsabilidad que pretendan impedir la investigación y sanción de los responsables de las violaciones graves de los derechos humanos tales como la tortura, las ejecuciones sumarias, extralegales o arbitrarias y las desapariciones forzadas, todas ellas pro- hibidas por contravenir derechos inderogables reconocidos por el derecho internacional de los derechos humanos.”

21

normy, které znamenají porušení Americké úmluvy, a potvrdil, že vyhlášení takového zákona tvoří samo o sobě porušení. Vnitrostátní soudy pak příslušné amnestijní záko- ny neaplikovaly. Další rozhodnutí se týkaly přezkumu amnestií v Chile ( Almonacid Arellano , 2006), 41 kde šlo o auto-amnestie Pinochetova režimu, Soud rozhodl, že tato amnestie nemůže představovat překážku vyšetřování, souzení a potrestání osob odpovědných za závažná porušení lidských práv, jako mimosoudních poprav. Soud se vyslovil, že povaha chrá- něných práv vyžaduje penalizaci a nepromlčitelnost zločinů proti lidskosti. Tato judi- katura byla znovu potvrzena v případu amnestie v Peru ( La Cantuta , 2006). V tomto rozsudku Soud jasně konstatoval, že výše uvedené amnestijní zákony nemohly mít účin- ky, nemají je v současnosti a nemohou je vyvolávat v budoucnu. 42 Podobně tomu bylo s amnestiemi v Brazílii ( Gomez Lund , 2010) 43 a v Uruguayi ( Gelman , 2011). V posledním případě byl dokonce odsouzen amnestijní zákon, který byl předtím potvrzen v referendu. Ani lidové hlasování mu v očích Interamerického soudu pro lidská práva nedává legitimitu z pohledu mezinárodního práva a ochrany lidských práv. 44 Podle názoru Soudu samotná existence demokratického režimu neza- ručuje per se trvalé dodržování mezinárodního práva. Ochrana lidských práv, zvláště v případech závažných porušování norem mezinárodního práva lidských práv tvoří nepřekročitelné omezení pro pravidlo většinového rozhodování. 45 Ve všech těchto případech se jednalo o závažné zločiny hrubě porušující lidská práva. Právo obětí (či jejich příbuzných) na spravedlnost a pravdu o spáchaných činech převládlo nad formálně legálními amnestiemi. Stejný přístup potvrzuje moderní vývoj mezinárodní- ho trestního práva, pokud jde o zločiny podle mezinárodního práva. Neslučitelnost všeo- becných amnestií pro zločiny podle mezinárodního práva se zde dovozuje jak z obyčejové- ho mezinárodního práva, 46 tak z Římského statutuMezinárodního trestního soudu (1998). ͺ. Závěr a perspektivy V úvodu formulovaná hypotéza, že vznik a prosazení kogentních pravidel probíhá paralelně s rozvojem mezinárodního práva lidských práv na univerzální i regionální úrovni, se potvrdila. Nejenom, že většina dodnes uznaných kogentních norem se týká ochrany základních lidských práv, ale právě v této oblasti se ukazuje největší potenciál pro rozšiřování počtu a materiálního obsahu kogentních norem. 41 IACHR, Almonacid Arellano v. Chili , Merits and reparations, 26 September 2006, Series C, No. 154. 42 IACHR, La Cantuta v. Peru , Merits and reparations, 29 November 2006, Series C, No 162, para. 189. 43 IACHR, Gomez Lund and others v. Brasilia , Preliminary exceptions, merits and reparations, 24 November 2010, Series C, No 219. 44 IACHR, Gelman v. Uruguay , Merits and reparations, 24 February 2011, Series C, No 221, para. 238. 45 Ibid., para. 239. 46 Viz International Law Association, Final Report on the Exercise of Universal Jurisdiction in Respect of Gross Human Rights Offences (2000), s. 15 an.; srov. WERLE, G.: Principles of International Criminal Law , The Hague: T.M.C. Asser Press, 2005, s. 65-66.

22

Klíčovou roli v prosazování a rozvoji kogentních norem sehrává judikatura mezi- národních soudních orgánů. Zatímco Mezinárodní soudní dvůr a Evropský soud pro lidská práva se k výslovnému uznání dostaly až relativně pozdě a omezily se (původně) jen na zákaz mučení, daleko rychleji po svém vzniku postupovaly mezinárodní trestní tribunály ad hoc (pro bývalou Jugoslávii a Rwandu). Pozoruhodná svou frekvencí odkazů na jus cogens a počtem relevantních pravidel je ale především judikatura Interamerického soudu pro lidská práva. I když je Americká úmluva (1969) mladším regionálním instrumentem a obsahuje více tzv. nederogova- telných práv než Evropská úmluva (1950), není to dostatečným vysvětlením. K jus cogens velmi otevřená a progresivní judikatura zřejmě vyplývá ze souhry několika ob- jektivních a subjektivních faktorů. V prvé řadě je to širší kompetence ratione materiae Interamerického soudu, který se neomezuje jen na samotnou Americkou úmluvu, ale podílí se na výkladu a kontrole dodržování všech mezinárodních instrumentů o lidských právech zavazujících americ- ké státy. Dále je to pozdější nástup Interamerického soudu k rozhodování sporů (když zpočátku měl jen konzultativní jurisdikci k přijímání posudků). Od počátku výkonu své soudní činnosti (začátku 80. let 20. století) měl příležitost zabývat se hlavně pří- pady masového porušování základních lidských práv v řadě zemí regionu (mučení, nucené či nedobrovolné mizení, nelidské nebo ponižující zacházení, svévolné věznění). Velká část jeho judikatury reaguje na zločiny páchané nebo tolerované diktátorskými režimy. I po jejich postupném zániku a přechodu k demokratickým vládám v zemích Latinské Ameriky zůstala problematika vyrovnávání se s minulostí, ve které sehrává zásadní roli soudní moc obecně a Interamerický soud zvláště. 47 Konečně to byla sil- ná subjektivní role osobnosti brazilského profesora a dlouholetého předsedy a soudce Soudu Cançado Trindade (1995–2006), jehož výrazný idealismus a jusnaturalistický přístup ovlivnil judikaturu, včetně vztahu k jus cogens . Zbývá si na závěr položit dvě zásadní otázky. Do jaké míry jde o jedinečnou a neo- pakovatelnou příležitost k rozšíření materiálního obsahu jus cogens ? Jinak řečeno, jedná se o to, zda i za nových objektivních a subjektivních podmínek (nové složení soudců) bude nastoupený trend judikatury Interamerického soudu pokračovat. A ještě závažnější je druhá otázka, do jaké míry se podaří exportovat identifikaci kogentních pravidel lidských práv z regionální na univerzální úroveň. 48 Vždyť ze samotné definice jus cogens vyplývá, že jde o normy obecného mezinárodní- ho práva uznané mezinárodním společenstvím jako celkem. Bude samozřejmě záležet nejen na příznivém ohlasu doktríny (výsledku střetu mezi idealismem a realismem), ale hlavně na tom, aby další soudní orgány (zejm. MSD a ESLP) a jiné mezinárodní 47 Srov. HENNEBEL, L.: La Cour interaméricaine des droits de l’homme: entre particularisme et universa- lisme. In: Hennebel, L., Tigroudja, H. (eds.), Le particularisme interaméricain des droits de l’homme. Paris: Pedone, 2009, s. 117-119. 48 Srov. NEUMAN, G. L., Import, export and regional consent in the Inter-American Court of Human Rights. European Journal of International Law , 2008, vol. 19, no. 1, s. 117, 122.

23

orgány (jako Komise pro mezinárodní právo) tuto výzvu přijaly a nepromeškaly příle- žitost promluvit k identifikaci a rozvoji kogentních pravidel lidských práv. Ve hře není nic menšího než potvrzení tendence k humanizaci a konstitucionalizaci jak na úrovni interamerického partikularismu, tak na úrovni obecného mezinárodního práva.

24

PROTIOPATŘENÍ V REAKCI NA PORUŠOVÁNÍ LIDSKÝCH PRÁV COUNTERMEASURES IN REACTION TO VIOLATIONS OF HUMAN RIGHTS

Veronika Bílková

Abstrakt Příspěvek obhajuje názor, že v mezinárodním právu se postupně vyvíjí institut proti- opatření přijímaných v reakci na porušování lidských práv, resp. protiopatření v obec- ném či kolektivním zájmu. Dokládá to mezinárodní praxí, postoji států, náhledy před- stavitelů doktríny i stanovisky zvláštních zpravodajů Komise OSN pro mezinárodní právo k odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní chování. Příspěvek dále tvrdí, že nový institut ještě není plně zformovaný, neboť celá řada otázek zůstává nedořešena. Sporné zůstává také to, zda vůbec jsou protiopatření vhodným nástrojem k zajištění lepšího dodržování práva lidských práv, resp. mezinárodního práva. Abstract The paper argues that a new institution of countermeasures adopted in reaction to human rights violations (or, more exactly, of countermeasures in general or collective interest) has been emerging under international law. It documents it by instances of international practice, proclamations by states, opinions of scholars and positions by several special rapporteurs of the UN Commission on International Law on responsibility of states for international wrongful acts. The paper further argues that the new institution of countermeasures in general or collective interest has not fully materalised yet, as some of its aspects remained undefined. Moreover, doubts subsists whether countermeasures would at all be an appropriate tool to ensure a better respect for human rights law and international law in general. Klíčová slova Lidská práva, mezinárodní právo, protiopatření, represálie Key words Human Rights, International Law, Countermeasures, Reprisals Mají státy či regionální organizace právo přijímat protiopatření v reakci na rozsáhlá a systematická porušování lidských práv, k nimž dochází na území cizího státu a jež se přímo nedotýkají jejich občanů? V roce 2001, v Komentáři k Návrhu článků o odpo- vědnosti států za mezinárodně protiprávní chování, dospěla Komise OSN pro meziná-

25

rodní právo k závěru, že takové právo na mezinárodní scéně zatím neexistuje, neboť „praxe států je řídká a týká se omezeného počtu států“. 1 Navzdory tomu k přijímání pro- tiopatření v reakci na porušování lidských práv ve světě dochází dosti často. Znamená to, že jsou tato protiopatření v rozporu s mezinárodním právem? Nebo se od roku 2001 mezinárodněprávní situace změnila natolik, že je již lze považovat za legální? Tento příspěvek se kloní ke kompromisní odpovědi. Tvrdí, že v mezinárodním prá- vu se opravdu vyvíjí institut protiopatření přijímaných v reakci na porušování lidských práv, resp. protiopatření v obecném či kolektivním zájmu. Nový institut ovšem ještě není plně zformovaný, neboť celá řada otázek zůstává nedořešena. Sporné zůstává i to, zda vůbec jsou protiopatření vhodným nástrojem k zajištění lepšího dodržování práva lidských práv, resp. mezinárodního práva. Příspěvek je rozčleněn do pěti kapitol. První pojednává o institutu protiopatření obecně. Další se zabývá úpravou protiopatření v Návrhu článků z roku 2001 (a okrajově v Návrhu článků o odpovědnosti meziná- rodních organizací z roku 2011). Třetí kapitola shrnuje názory zvláštních zpravoda- jů Komise pro mezinárodní právo k odpovědnosti států na kolektivní protiopatření. Čtvrtá kapitola se zaměřuje na postoje států a mezinárodní praxi. Poslední, pátá ka- pitola se zamýšlí nad parametry, jež by kolektivní protiopatření mohla či měla mít, a ukazuje dilemata, která v dané oblasti vyvstávají. ͷ. Protiopatření v současnémmezinárodním právu – terminologie a právní úprava Protiopatření (counter-measures) je novější název pro institut, který se v tradičním mezinárodním právu označoval jako represálie (reprisals). Arbitři rozhodující ve sporu mezi Portugalskem a Německem ve věci Naulilaa v roce 1928 vymezili represálie jako „akty svépomoci poškozených států, jimiž tyto odpovídají, po neuspokojené žádosti o ná- pravu, na porušení mezinárodního práva jinými státy. /…/ Byly by protiprávní, pokud by k nim neposkytlo příčinu předchozí porušení mezinárodního práva. Jejich cílem je přinutit provinilý stát, aby poskytl reparace za protiprávní jednání nebo se vrátil k dodržování práva a vyhnul se dalším porušováním“. 2 Obdobně vymezují represálie představitelé doktríny. 3 Komise OSN pro mezinárodní právo zpočátku též pracovala s termínem represálie, později se ale rozhodla nahradit jej termínem protiopatření. Ten byl popr- vé použit v arbitrážním rozhodnutí ve věci Dohody o leteckých službách z roku 1979 4 a Komise jej převzala s odůvodněním, že termín represálie „je spojen s právem na válečné 1 Commentaries to the Draft articles on Responsibility of States for internationally wrongful acts, in UN Doc. A/56/10, Report of the International Law Commission on the work of its 53rd session, Official Records of the General Assembly, 56th session, Supplement No. 10, November 2001, s. 335. 2 Naulilaa Incident Arbitration , Portugal v. Germany, 8 Trib. Arb. Mixtes, s. 422-425. 3 Viz např. BIERZANEK, R.: Reprisals in Armed Conflicts. In: Syracuse Journal of International and Comparative Law , 1987–1988. roč. 14, s. 829-846; KWAKWA, E.: Belligerent Reprisals in the Law of Armed Conflict. In: Stanford Journal of International Law , 1990–1991, vol. 27, s. 49-81. 4 Arbitration, Air Services Agreement of 27 March 1946 (1979). United States v. France, UNRIAA, vol. XVIII.

26

represálie zahrnující použití síly“. 5 Protiopatření naopak od zakotvení zákazu použití síly v Chartě OSN ozbrojené být nemohou, představují tedy „tu část tématu represálií, která není spojena s ozbrojeným konfliktem“. 6 Dalším termínem, který se v dané oblasti objevuje, jsou sankce. Těmi se v nejšir- ším pojetí rozumí jakékoli „důsledky mezinárodně protiprávního jednání, nepříznivé pro jeho původce, předvídané či povolené mezinárodním právem“. 7 Jde tedy o synonymum legálních, resp. nikoli nelegálních nástrojů donucení, mezi něž by kromě protiopatření patřily retorze a popř. i sebeobrana. V užším slova smyslu bývají sankce omezovány na „opatření přijímaná mezinárodním orgánem“, 8 tj. na kolektivní opatření vyhláše- ná Radou bezpečnosti OSN, popř. přijatá v rámci určité regionální organizace (např. Evropské unie). Takto chápané sankce se s protiopatřeními částečně překrývají, neboť obě kategorie zahrnují jednostranná opatření uvalená na státy regionálními organi- zacemi; mezi sankce se dále řadí kolektivní opatření OSN, která se vzhledem ke své vertikální povaze z rámce protiopatření vymykají; naopak mezi protiopatření navíc patří jednostranná opatření přijímaná jednotlivými státy. Protiopatření jsou nástrojem přímého donucení, spadají tedy do oblasti sekundární normativity. Tu sdílejí s retorzemi, sebeobranou a kolektivními akcemi Rady bezpeč- nosti OSN. Retorze nepřekračují meze mezinárodního práva, jde „o „nevlídné“ chová- ní, které není neslučitelné se závazky státu, jenž se k nim uchyluje“. 9 Naopak protiopa- tření tyto meze překračují, jejich protiprávnost je ale zhojena právě tím, že napomá- hají vynucovat dodržování mezinárodního práva. Sebeobrana je vázána na předchozí ozbrojený útok a realizuje se za pomoci ozbrojené síly. Protiopatření ozbrojená být nesmějí a využít je lze v případě jakéhokoli porušení mezinárodního práva (včetně ozbrojeného útoku, ovšem nejen tehdy). Kolektivní akce RB OSN – bez použití síly či s použitím síly – mají oproti protiopatřením vertikální povahu. Nejde zde tedy o ná- tlak mezi vzájemně rovnými subjekty (státy), ale o vymáhání určitého chování hierar- chicky nadřazeným orgánem (Rada bezpečnosti). Kolektivní akce navíc nejsou vázány na porušení mezinárodního práva, jak je tomu u protiopatření. K jejich spuštění může dojít v jakékoli situaci, kterou Rada vyhodnotí jako „ohrožení míru, porušení míru nebo akt agrese“ (článek 39 Charty OSN). Coby nástroj donucení sledují protiopatření jasný (a jediný možný) cíl – vymoci dodržování mezinárodního práva, resp. „přimět protiprávně se chovající stát, aby plnil své závazky z mezinárodního práva“ . 10 Jedná se o nástroj svépomoci, který usiluje o ukon- čení protiprávního chování a obnovu status quo ante. Protiopatření se dále řadí mezi 5 UN Doc. A/56/10, op. cit., s. 181. 6 UN Doc. A/56/10, op. cit., s. 325. 7 UN Doc. A/CN.4/440, Third report on State responsibility, by Mr. Gaetano Arangio-Ruiz, Special Rapporteur, s. 10, par. 14. 8 Tamtéž, s. 10, par. 15. 9 UN Doc. A/56/10, op. cit., s. 325. 10 Gabčíkovo-Nagymaros Project (Hungary v. Slovakia), Judgment, ICJ Reports 1997, para. 87.

27

Made with