SLP 07 (2014)

v jiných státech). 44 Toto z pohledu metodologického bezbřehé používání evropského konsensu bude ale vždy podpořeno „ochranou“ nějaké skupiny, jejíž „práva“ jsou vět- šinovou společností (národním zákonodárstvím) utlačována. Z těchto představených scénářů vyplývá svým způsobem také vztah mezi použitím a vývojem konceptu evropského konsensu. Snad až zkratkovitě lze totiž uzavřít, že je to pro Soud spíše záležitost čistě účelová. Vypozoruje-li totiž Soud náznak určité uni- fikace přístupu v některé otázce (eutanázie, aborce, homosexuální manželské svazky, adopce homosexuálními páry) použije ji pro evolutivní interpretaci podloženou „ev- ropským konsensem“. Tento způsob hledání pramenů (střídměji řečeno interpretace Úmluvy) založený zejména na „statisticko-demokratickém“ pojetí není vhodný pro ochranu lidské důstojnosti. Domníváme se totiž, že ochranu lidských práv a její vývoj nelze zcela ztotožňovat s vývojem různých pohledů v národních legislativách. Pokud je totiž ochrana lidských práv postavena na tom svým způsobem relativizovaném vývoji (nejen) národních úprav, znamenalo by to, že rovněž ochrana lidské důstojnosti (lid- skosti) je také relativní, resp. relativizovatelná. ͼ. Závěr Po nastínění základních premis zbývá odpovědět na v úvodu vytýčené otázky, týka- jící se zejména změny evropského konsensu a dále jeho nutnosti použití. Jestliže Soud přistupuje k evropskému konsensu jako k určité pro interpretaci závaz- né praxi států 45 , která hraje roli určitého usus longaevus a opinio iuris , lze právě na něj poukazovat při interpretaci Úmluvy jako na důležitý prvek reflektující pohled smluv- ních stran. Takový přístup by znamenal, že interpretace Úmluvy je odvislá (v případě tzv. bílých míst) přímo od praxe států, a tato tak tvoří hybnou sílu Úmluvy jako živou- cího instrumentu. Praxe států a Soudem judikované určité „přesvědčení o závaznosti“ (snad s nepatrnými korekcemi) by pak tvořila základní pro interpretaci Úmluvy, resp. spíše na soudcovské dotváření práva. Tím se otevírá otázka, zda takto pojatý a použitý evropský konsensus je nutný při interpretaci Úmluvy. Lze obecně těžko vyjádřit, k čemu má přesně směřovat Soud, jehož posláním je ochrana lidských práv daných Evropskou úmluvou a dodatkovými protokoly. Můžeme však nadějně doufat, že jeho základním posláním je ochrana lidské důstojnosti (člově- ka vůči společnosti a člověka ve společnosti). Domníváme se proto, že pokud je tento právně-filozofický (sociologicko-filozofický) cíl pro Soud prioritou, může o něj přímo opřít také své argumentaci v případě interpretace Úmluvy. Stálým odkazem na dosud nevymezený a nevyjasněný koncept evropského konsensu může Soud dávat najevo určité odmítnutí přirozeno-právního původu lidských práv a upřednostnění jejich re- lativity vzhledem ke změnám společenských podmínek. V tomto případě se koncept 44 Tento vývoj lze do určité míry vypozorovat již v některých současných rozhodnutích ESLP, např. ve věci X. and Others v. Austria, Appl. No. 19010/07, Judgment, 19 February 2013, para. 57. 45 Což však lze z rozhodnutí Soudu dedukovat jen velice okrajově. Samotnou doktrínu či koncept evropské- ho konsensu Soud explicitně nikdy nestanovil.

86