SLP 07 (2014)

͸.ͷ Omezení svobody náboženského vyznání Narozdíl od svobody změnit náboženské vyznání, jejíž omezení článek 9 nepřipouš- tí, svoboda je projevovat omezena je. Přípustné limity uvádí článek 9 odst. 2: Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen ome- zením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické spo- lečnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Podmínky omezení jsou tři: a) jsou stanoveny zákony, b) jsou nezbytná v demokra- tické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných, a byť není tato podmínka výslovně v člán- ku 9 odst. 2 uvedena, musí rovněž omezení být c) proporční, jinak by bylo možné svobodu náboženského vyznání omezit téměř jakkoliv. Test proporcionality omezení ESLP v konkrétních případech aplikoval. Jakýkoliv zásah státu do náboženských svobod je nesporně choulostivou záležitostí. Tím spíše ve státech s početnými náboženskými menšinami, kde takový zásah může (ať už oprávněně či nikoliv) vyvolat obavy z diskriminace ze strany většinové společ- nosti. Dalším důvodem pro choulostivost takového zásahu je fakt, že v moderních demokraciích je stát od náboženství oddělen a jeho zásahy jsou proto vnímány jako negativní vliv. Odůvodnění existence odstavce 2 a toho, že omezuje pouze svobodu projevu nábo- ženského vyznání poskytuje ESLP, když uvádí, že Úmluva takto „ uznává, že v demo- kratických společnostech, kde koexistuje více náboženství … může být nezbytné omezit tuto svobodu, aby se usmířily zájmy různých skupin a bylo zajištěno respektování přesvědčení každého .“ 11 Omezení tedy slouží především k tomu, aby byla umožněna svobodná diskuse ve společnosti i ohledně náboženských otázek a stát do ní zasáhne jen tehdy, pokud by se sama omezovala. Takový závěr je jen v souladu s oddělením církví a státu. Zajímavou judikaturu ohledně omezení práva na svobodu vyznání poskytují na- příklad stížnosti k ESLP pocházející z Turecka. Jedním z takových příkladů je případ ve věci Leyla Sahin. 12 S ohledem na téma tohoto příspěvku je velmi relevantní a i poz- dější judikatura ESLP na něj odkazuje. V tomto případě totiž byl vydán předpis zaka- zující vpuštění studentů / studentek „ jejichž ‘hlavy jsou pokryty’ (kteří nosí islámské šátky na hlavě) a studentů … s vousy “ 13 k vyučování. Na následujících řádcích jsou rozebrány jednotlivé podmínky pro legitimní omezení svobody náboženského vyznání dle čl. 9 odst. 2 Úmluvy s použitím tohoto případu a rovněž další judikatury.

11 Kokkinakis v. Řecko , ESLP, stížnost č. 14307/88, rozsudek ze dne 25. 5. 1993, par. 33. 12 Leyla Şahin v. Turecko , ESLP, stížnost č. 44774/98, rozsudek velkého senátu ze dne 10. 11. 2005. 13 Ibid, par. 16.

91