SLP 07 (2014)

na protiprávní jednání). Určitou kritiku návrh sklidil již při projednávání v Komisi pro mezinárodní právo, 52 větší výhrady ale vznesly státy. 53 Ve světle jejich komentářů bylo ustanovení týkající se kolektivních represálií nahrazeno záchrannou klauzulí článku 54. Vedle jednotlivých zvláštních zpravodajů Komise pro mezinárodní právo se k otázce protiopatření přijímaných v reakci na porušování lidských práv, či v obecném a kolek- tivním zájmu, vyjádřili někteří představitelé nauky. Např. Denis Alland z Univerzity Paris II-Assas kritizuje článek 54 Návrhu článků za to, že tato protiopatření váže jen na institut závazků erga omnes a nijak nevyužívá konceptu ius cogens. Autor přitom bohuže nevysvětluje, jak by toto alternativní pojetí mělo vypadat a k jakým závěrům by jeho aplikace vedla. 54 Kriticky se k Návrhu článků staví rovněž Margo Kaplan z Rutgers School of Law, její důvody jsou ale jiné. Autorce vadí, že Návrh volí poměr- ně úzké pojetí poškozeného státu a že v něm není obsaženo explicitní uznání legality kolektivních protiopatření přijímaných v reakci na závažná a dobře doložená poruše- ní určitých základních závazků, včetně závazků z práva lidských práv. 55 Kaplan také upozorňuje na to, že záchranná klauzule článku 54 Návrhu článků může být nakonec nebezpečnější než uznání legality kolektivních protiopatření, neboť v důsledku otevře- nosti závěrů „je v zájmu mocných států, aby uplatňovaly kolektivní protiopatření s cílem prosadit svá práva v praxi a tímto způsobem pozměnit (mezinárodní) právo“. 56 Ještě méně shovívavě k článku 54Návrhu článků přistupují autoři, kteří se domnívají, že mezinárodní právo již institut protiopatření přijímaných v obecném či kolektivním zájmu v určité podobě obsahuje. K tomuto proudu se hlásí např. Martin Dawidowicz z Univerzity v Oxfordu, 57 N. Jansen Calamita z Univerzity v Birminghamu, 58 nebo Elena Katselli Proukaki z University of Newcastle. 59 Všichni uvedení autoři předkládají bohaté příklady z praxe, které podle jejich názoru potvrzují, že kolektivní protiopatření se v reálném životě mezinárodního společenství již několik desetiletí běžně uplatňují, a Komise pro mezinárodní právo pochybila, když to v Návrhu článků nereflektovala. Např. Katselli Proukaki uvádí třicet tři případy, ve kterých mělo dojít k použití pro- 52 UN Doc. A/55/10, Report of the International Law Commission on the work of its fifty-second session, 1 May – 9 June and 10 July – 18 August 2000, Official Records of the General Assembly, Fifty-fifth session, Supplement No. 10, par. 355-357 a 364-373. 53 Viz UN Docs A/CN.4/515 (a Add. 1-3), State responsibility, Comments and observations received from Governments, 19 March 2001 (3 April, 1 May, 28 June 2001). Státy se odvolávaly zejména na možnost zneužití institutu, nevyjasněnost vztahu ke kolektivnímu mechanismu OSN a absenci relevantní praxe. 57 DAWIDOWICZ, M.: Public Law Enforcement Without Public Law Safeguards? An Analysis of State Practice on Third-Party Countermeasures and Their Relationship to the UN Security Council. In: British Yearbook of International Law , 2007, roč. 77, s. 333-418. 58 CALAMITA, J.N.: Sanctions, Countermeasures, and the Iranian Nuclear Issue. In: Vanderbilt Journal of Transnational Law , 2009, vol. 42, s. 1393-1442. 59 KATSELLI PROUKAKI, E.: The Problem of Enforcement in International Law, Countermeasures, the Non-Injured State and the Idea of International Community. Routledge, 2011. 54 ALLAND, D., op. cit., s. 1237-1239. 55 KAPLAN, M., op. cit., s. 1902-1933. 56 Tamtéž, s. 1930.

37