SLP 07 (2014)

dosud řešena v judikatuře, a to zejména v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Protože se tedy článek zaměřuje na judikaturu ESLP, jsou pro diskusi ohledně shora naznačeného tématu relevantní ustanovení Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), 3 a to především článek 9 (právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání) a s ohledem na skutečnost, že jde o otázky vzdělávání, rovněž má význam článek 2 protokolu č. 1 4 (právo na vzdělání). ͸. Právo na svobodu náboženského vyznání Článek 9 Úmluvy se svou strukturou příliš neodlišuje od mnoha ostatních článků. Obsahuje první odstavec uvádějící právo a odstavec 2, který je omezuje. V prvním odstavci se uvádí: Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, ja- kož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prová- děním náboženských úkonů a zachováváním obřadů. Pro tento příspěvek je z článku 9 podstatná zejména svoboda náboženského vyzná- ní, a proto se na ni omezuje. Náboženským vyznáním a přesvědčením se má na mysli široce chápaný pojem. Jedná se jak o nauku, kterou propagují církve, tak rovněž o ná- zory (nemusí dokonce mít ani náboženský základ 5 ) nebo dokonce o filozoficko spo- lečenská přesvědčení. Ne nutně každé přesvědčení však spadá pod ochranu článku 9. K ochraně názorů (tím se pro tento účel má na mysli vyznání i přesvědčení ve smyslu čl. 9) je zapotřebí, aby splnily určité požadavky, tedy aby se jednalo o názory, které mají určitou míru „ přesvědčivosti, vážnosti, koheze a významu “. 6 Tento požadavek určitě splňují velká světová náboženství, u ostatních méně známých druhů vyznání a u pře- svědčení bude pak záležet, nakolik se bude jednat o „funkční systém“ spíše než ad hoc či málo promyšlenou konstrukci. Z článku 9 Úmluvy je patrné, že chráněná svoboda náboženského vyznání má dva aspekty – vnitřní a vnější. Co si člověk myslí a čemu věří (aniž by to navenek proje- voval), nemůže stát nijak regulovat ani, kdyby to chtěl. Opačný závěr by nutně patřil do říše sci-fi. Druhou složku, tedy projevy víry, navenek už regulovat lze. Takové re- 3 Úmluva (Rady Evropy) o ochraně lidských práv a základních svobod, ETS No. 5, přijata dne 4. 11. 1950, v platnosti od 3. 9. 1953. 4 Protokol č. 1, ETS No. 9, přijat dne 20. 3. 1952, v platnosti ode dne 18. 5. 1954 (dále jen „Protokol č. 1“) 5 VAN DIJK, P., VAN HOOF, F., VAN RIJN, A., ZWAAK, L. (eds.): Theory and Practice of the European Convention on Human Rights , Antwerpen / Oxford: Intersentia, 2006, 4th edition, s. 759. 6 VAN DIJK, P., VAN HOOF, F., VAN RIJN, A., ZWAAK, L. (eds.), op. cit. , autor tu na straně 760 odka- zuje na výklad termínu náboženská a filozofická přesvědčení obsažená v článku 2 Protokolu č. 1 ve vztahu k přesvědčení. Pokud však musí tyto požadavky splňovat přesvědčení, pak určitě i vyznání.

89