SLP 07 (2014)

Arangio-Ruiz, se naopak k protiopatřením v obecném či kolektivním zájmu postavil vstřícně. Jeho Návrh článků, který byl v roce 1996 přijat Komisí v prvním čtení, právo uchylovat se k těmto protiopatřením implicitně potvrzuje. 45 Podle článku 47 Návrhu jsou totiž protiopatření otevřena všem „poškozeným státům“, přičemž mezi poškozené státy se na základě článku 40 řadí všechny smluvní strany mnohostranné smlouvy, dojde- -li k porušení smluvního práva namířeného na ochranu kolektivního zájmu; a všechny státy mezinárodního společenství, dojde-li ke spáchání mezinárodního zločinu. 46 Poslední zvláštní zpravodaj, James Crawford, kategorii mezinárodních zločinů z Návrhu článků vypustil a pojem poškozený stát omezil na státy, jež jsou porušením mezinárodního práva dotčeny individuálně či speciálně. To vyvolalo potřebu určit, zda právo přijímat protiopatření připadá jen poškozeným státům, nebo zda se vztahuje i na státy jiné než poškozené. Závěr, k němuž Crawford dospěl a který se odrazil ve fi- nální verzi Návrhu článků, jsme viděli v předchozí kapitole. Zde nás zajímá samotná příprava Návrhu a argumenty, které v jejím průběhu zazněly. Ve své třetí zprávě před- ložené v roce 2000 zvláštní zpravodaj uznal, že otázka tzv. kolektivních protiopatření (collective countermeasures), jak protiopatření přijímaná v obecném či kolektivních zájmu nazval, není jednoznačná a vyžaduje hlubší analýzu. 47 Tu nabídl v jedné z příloh ke zprávě, 48 ve které předložil přehled praxe států a na jejím základě konstatoval, že praxe je „spíše řídká a týká se omezeného počtu států“, 49 přesto „existuje podpora pro názor, že stát poškozený porušení mnohostranného závazku by neměl být ponechán při hledání nápravy porušení osamocený“. 50 Řešením měla být situace, kdy by státy jiné než poškozené byly oprávněny přijí- mat kolektivní protiopatření, ovšem pouze za pevně daných podmínek. 51 Pokud by existoval přímo poškozený stát, mohly by jiné státy přijmout kolektivní protiopatření jen na jeho žádost a s jeho souhlasem. Jestliže by naopak žádný poškozený stát neexis- toval, jak tomu bývá v oblasti lidských práv, mohly by třetí státy využít protiopatření tehdy, když by příslušné porušení závazků erga omnes ( erga omnes partes ) bylo závažné a jasně prokázané. Vedle toho by státy byly vázány všemi tradičními podmínkami vý- konu protiopatření, včetně proporcionality (ta by se posuzovala v souhrnu všech reakcí 45 Viz UN Doc. A/51/10, Report of the International Law Commission on the work of its 46th session, 6 May – 26 July 1996, Official Records of the General Assembly, Fifty-first session, Supplement No. 10, par. 51-66. 46 Návrh článků z roku 1996 rozlišoval mezinárodní zločin (international crime) a mezinárodní delikt (international delict). Zločinem byl „an internationally wrongful act which results from the breach by a State of an international obligation so essential for the protection of fundamental interests of the international community that its breach is recognized as a crime by that community as a whole“ (článek 19 odst 2). 47 UN Doc. A/CN.4/507, Third report on State responsibility by Mr. James Crawford, Special Rapporteur, 15 March 2000, par. 114. 48 UN Doc. A/CN.4/507/Add.4, Third report on State responsibility by Mr. James Crawford, Special Rapporteur, Addendum, 4 August 2000. 49 Tamtéž, par. 401. 50 Tamtéž. 51 Tamtéž, par. 402-406.

36