SLP 07 (2014)

pravidel již ve starším mezinárodním právu, avšak podmínky pro jejich vznik se ustá- lily až po 2. světové válce a přijetí Charty OSN. Potvrzení existence jus cogens a jeho první obecnou definici pak přinesl čl. 53 Vídeňské úmluvy o smluvním právu (1969). 2 K tomu velmi přispěla práce Komise pro mezinárodní právo v rámci Návrhu článků o smluvním právu z r. 1966, kde se problematika kogentních norem objevovala v článcích 50, 61 a 67. Tato ustanovení byla s určitými změnami převzata v článcích 53 a 64 Vídeňské úmluvy. Zatímco čl. 53 je základní ustanovení, které podává definici jus cogens určuje důsledky obsahového rozporu smlouvy s kogentní normou (neplatnost smlouvy ex tunc ), čl. 64 pak stanoví důsledky případného vzniku nové kogentní normy obecného mezinárodního práva. Kogentních obecně platných pravidel je velmi málo, ale jsou zásadního významu pro ochranu celého mezinárodního společenství. Samotný čl. 53 Vídeňské úmluvy obsahuje pouze obecnou definici bez výčtu či alespoň příkladů norem juris cogentis . Kromě důsledku neplatnosti pro smlouvu tam také nejsou rozpracovány jiné otázky právního obsahu jus cogens , ani proces nabývání a určování kogentní povahy u jednot- livých pravidel mezinárodního práva. 3 Důvody vysvětluje komentář Komise k návrhu čl. 50 (1966) tím, že vznik pravidel, jež mají povahu jus cogens , je poměrně nedávný a mezinárodní právo se rychle rozvíjí. Proto bylo ponecháno rozpracování celého obsa- hu tohoto institutu na praxi států a judikatuře mezinárodních tribunálů. 4 Je tak skutečností, že kromě jejich nezávazného výčtu, podávaného naukou, a kro- mě několika rozsudků a posudků MSD, jež se vyjadřují, leckdy spíše nepřímo či obiter dictum , ke kogentnosti konkrétních pravidel, 5 ucelenější přehled kogentních pravidel podávají dva dokumenty Komise pro mezinárodní právo, a to návrhy článků o odpo- vědnosti států v tzv. prvním čtení (1996) a druhém čtení (2001). Zatímco v návrhu článků (1996) je přehled a výklad kogentních zákazů podán v souvislosti s definicí mezinárodních zločinů státu v čl. 19 a komentáři k němu, a to jako (a) zákaz uchylování se k síle; (b) zákaz udržování kolonialismu; (c) závažné a v ši- rokém měřítku prováděné porušování obecným mezinárodním právem chráněných lidských práv (zákaz genocidia, otroctví a apartheidu); a (d) závažné porušení závaz- 2 „Smlouva je nulitní, jestliže je v době jejího uzavření v rozporu s imperativní normou obecného meziná- rodního práva. Pro účely této Úmluvy je imperativní normou obecného mezinárodního práva norma při- jatá a uznaná mezinárodním společenstvím států jako celku za normu, od níž není dovoleno se odchýlit a která může být pozměněna pouze novou normou obecného mezinárodního práva stejné povahy.“ 3 Srov. Report of the ILC, Sixty-sixth session, 2014, GAOR, Sixty-ninth session, Supplement No. 10 (A/69/10), Annex, s. 275. 4 YILC, 1966, vol. II, s. 248, para. 3: „The Commission considered the right course to be to provide in general terms that a treaty is void if it conflicts with a rule of jus cogens and to leave the full content of the rule to be worked out in State practice and in the jurisprudence of international tribunals.” 5 Viz např. Reservations to the Genocide Convention, Advisory Opinion , ICJ Reports, 1951, s. 15, 21-24; Barcelona Traction, Light and Power Company Ltd., Second Phase , ICJ Reports, 1970, s. 3, 32; Case Concerning Military and Paramilitary Activities in and against Nicaragua , ICJ Reports, 1986, s. 89; Legality of the Threat or Use of Nuclear Weapons, Advisory Opinion , ICJ Reports, 1996, para. 78.

15