SLP 07 (2014)

jeho základních parametrů. Tato kapitola poskytuje stručný přehled parametrů, jejichž úprava není zatím vyjasněna, a uvádí některé řešení, která se v této oblasti nabízejí. První parametr se týká okruhu situací, ve kterých státy jiné než stát poškozený mo- hou protiopatření využít. Jedná se o jakékoli situace, kdy dojde k porušení závazků povahy erga omnes či erga omnes partes, jak předpokládá Návrh článků v článku 48? Nebo je třeba, aby porušení mělo závažnou povahu, popř. aby zde existoval poškozený stát, který by ostatní požádal o pomoc, jak navrhoval v roce 2000 Crawford? Nebo, konečně, jsou kolektivní protiopatření možná jen tam, kde porušené závazky navíc slouží k ochraně nejzákladnějších hodnot mezinárodního společenství a tvoří součást ius cogens , jak prosazuje např. Alland? Je jasné, že různé odpovědi vedou k různě širo- kému pojetí kolektivních protiopatření, včetně protiopatření v reakci na porušování lidských práv. První varianta by umožnila uplatnit kolektivní protiopatření v reakci na porušení v podstatě jakékoli normy práva lidských práv, protože tyto normy stan- dardně vytvářejí závazky erga omnes nebo erga omnes partes. Druhá a třetí varianta by naopak protiopatření omezily na případy, kdy by porušování lidských práv mělo masivní povahu, resp. když by porušená lidská práva spadala do ius cogens. Praxe zatím svědčí spíše ve prospěch užšího výkladu (varianta 2-3), nezdá se ale, že by parametr byl již s konečnou platností ustanoven. Druhý parametr souvisí se vzájemným vztahem mezi kolektivními protiopatření- mi a jinými nástroji a mechanismy zaměřenými na ukončení protiprávního jednání, jež současné mezinárodní právo zná. Jedná se o mechanismus kolektivní bezpečnosti OSN na straně jedné a zvláštní nástroje dostupné v rámci jednotlivých právních sub- systémů mezinárodního práva na straně druhé. Pro právo lidských práv jsou relevantní obě oblasti, neboť porušování těchto práv může vést ke spuštění mechanismu podle kapitoly VII Charty a současně lidskoprávní subsystém disponuje svými specifickými prostředky narovnání stavu, které jsou navíc někdy otevřeny i jednotlivcům (systém mezistátních a individuálních stížností u Evropského soudu pro lidská práva aj.). V prvním případě by se nabízel vztah subsidiarity, jaký funguje mezi sebeobranou a kolektivním donucením. Státy či regionální organizace, které by se uchýlily ke kolek- tivním protiopatřením, by tuto skutečnost písemně ohlásily Radě bezpečnosti a v pří- padě, že by Rada vyhlásila vlastní sankce, by od protiopatření upustily. Tento postup by mohl fungovat, ovšem pouze za předpokladu, že by se okruh situací, v nichž se kolektivní protiopatření uplatňují, překrýval s okruhem situací spadajících pod kapi- tolu VII Charty, popř. by byl užší než on. 86 V praxi se navíc vztah subsidiarity zatím příliš neprosazuje – žádné formální informování Rady bezpečnosti neprobíhá, státy svá protiopatření po vyhlášení sankcí Rady bezpečnosti neodvolávají a vykazují dokonce tendenci jít nad rámec sankcí OSN.

86 To znamená, že jestliže by kolektivní protiopatření bylo možno využít v reakci na porušení jakéhokoli závazku erga omnes či erga omnes partes, vztah subsidiarity by se nejspíše uplatnit nemohl, protože daná protiopatření by se uplatňovala ve výrazně širším okruhu situací, než na jaké míří Charta OSN v článku 39.

42