SLP 07 (2014)

okolnosti vylučující protiprávnost. 11 Uchýlení se k nim tak není výkonem subjektiv- ního práva státu, jak ve svých komentářích ke starší verzi Návrhu článků poznamenala mj. i Česká republika ( „protiopatření nejsou považována za „právo“ per se poškozeného státu“ 12 ). Jakožto okolnost vylučující protiprávnost zbavují protiopatření protipráv- nosti jednání, jež by jinak představovalo porušení mezinárodního práva, a zajišťují, že jednání nevyvolá odpovědnostní následky, ani nedá prostor pro uplatnění nástrojů donucení. Na protiopatření není dovoleno reagovat dalšími protiopatřeními, cílový stát je tedy povinen jejich výkon strpět. Výkon protiopatření je upraven normami obyčejového mezinárodního práva. Tyto normy jsou dnes z větší části kodifikovány v Návrhu článků o odpovědnosti států za mezi- národně protiprávní chování , který byl přijat v roce 2001 Komisí OSN pro mezinárodní právo 13 a těší se širokému mezinárodnímu uznání. Návrh článků mluví o protiopatře- ních na dvou místech – v kapitole V části I věnované okolnostem vylučujícím proti- právnost, kde se protiopatřeními zabývá jedno ustanovení (článek 22), a v kapitole II části 3, která se jim věnuje celá. Článek 22 se omezuje na konstatování, že „protipráv- nost chování státu, které není v souladu s jeho závazkem vůči druhému státu, je vyloučena v rozsahu, ve kterém chování představuje protiopatření učiněné proti druhému státu v sou- ladu s kapitolou II Části třetí“. Kapitola II části 3 přináší podrobnější úpravu a stanoví podmínky legálního výkonu protiopatření. 14 Úprava vychází z praxe států a několika arbitrážních a soudních rozhodnutí ( Naulilaa 1928, Air Services 1979 a Gabčíkovo- Nagymaros 1997). První soubor podmínek legálního výkonu je vázán na kontext, v němž se proti- opatření uplatňují, a cíle, které sledují. Protiopatření musejí vždy představovat reakci na předchozí protiprávní jednání ze strany jiného státu. 15 Toto jednání se může tý- kat jakéhokoli závazku z mezinárodního práva, ať již se jedná o závazek obyčejový či smluvní, závazek na konání či na výsledek, závazek vyplývající z dispozitivních nebo z kogentních norem mezinárodního práva. Protiprávnost jednání určitého státu po- suzují státy ostatní na základě jednostranného vyhodnocení. Činí tak „na vlastní riziko“. 16 V případě, že by se protiprávnost nepotvrdila, bylo by samo jejich jednání stiženo protiprávností a druhý stát by na něj mohl reagovat přijetím protiopatření. Situace, kdy by určitý stát jednal v právním omylu, by zřejmě na věci nic nezměnila, 11 Viz článek 22 Návrhu článků, UN Doc. A/56/10, op. cit., s. 180. 12 UN Doc. A/CN.4/488, State responsibility, Comments and observations received from Governments, 25 March 1998, s. 114. 13 Draft articles on Responsibility of States for internationally wrongful acts, in UN Doc. A/56/10, Report of the International Law Commission on the work of its 53rd session, Official Records of the General Assembly, 56th session, Supplement No. 10, November 2001, s. 29-57. 14 ILC klade důraz na „the need to ensure that countermeasures are strictly limited to the requirements of the situation and that there are adequate safeguards against abuse“. UN Doc. A/56/10, op. cit., s. 324-325. 15 “A fundamental prerequisite for any lawful countermeasure is the existence of an internationally wrongful act which injured the State taking the countermeasure.” Tamtéž, s. 329. 16 Tamtéž, s. 329-330.

28

Made with