SLP 07 (2014)

lidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání) a jejich výkladu mezinárodními trestními orgány (rozsudek ICTY v případu Furundzija ) nebo vnitrostátními orgány (rozsudek Sněmovny lordů ex parte Pinochet No. 3), „existenci imperativní normy či jus cogens , pokud jde o zákaz mučení, kterou inkorporoval do své judikatury v této oblasti“. 18 Na druhé straně ESLP ve věci Kalogeropoulou (2002) nepotvrdil kogentní povahu pravidel týkajících se zločinů proti lidskosti, ale nevyloučil vývoj mezinárodního oby- čejového práva v budoucnu. 19 Je zajímavé, že v judikatuře ESLP byl potvrzen kogentní charakter pouze u zákazu mučení (čl. 3 Úmluvy), což je užší než seznam nederogovatelných lidských práv podle čl. 15 odst. 2, který zahrnuje vedle zákazu mučení také právo na život, zákaz otroctví a nevolnictví a zásadu legality trestných činů a trestů. 20 ͹.͸ Interamerický soud pro lidská práva S poměrně malou přítomností argumentace založené na jus cogens v judikatuře Štrasburského soudu je v zajímavém kontrastu praxe soudu v San José. Interamerický soud pro lidská práva sice vznikl později, ale v řadě ohledů prokázal velmi odvážnou a progresivní judikaturu. Interamerický systém ochrany lidských práv je velmi komplexní a dále se rozvíjí. Na rozdíl od evropského systému neprodělal tak hluboké reformy, takže jeho základ- ní struktura zůstala v podobě narýsované v r. 1948 a doplněné v r. 1969. Zároveň představuje svéráznou kombinaci mimosmluvního a smluvního mechanismu kontroly dodržování lidských práv. 21 Zatímco první se vztahuje na všechny členské státy OAS a Komise zde aplikuje standardy lidských práv vycházející z Americké deklarace, druhý zahrnuje pouze smluvní strany Americké úmluvy (mezi nimiž dosud chybí např. USA a Kanada). Navíc Soud nemá obligatorní jurisdikci ani ve vztahu ke všem smluvním stranám Americké úmluvy, nýbrž je třeba zvláštního prohlášení státu o uznání jeho jurisdikce. Systém tak do jisté míry připomíná původní Evropskou úmluvu o lidských právech (1950) před přijetím Protokolu č. 11. Patrně největší zvláštností Americké úmluvy je posudkové řízení podle čl. 64. 22 Pravomoc Soudu vydávat posudky je velmi široká, nesrovnatelně významnější než je tomu u Evropského soudu. Na Interamerický soud se může obrátit každý členský stát OAS (nejen smluvní strany Americké úmluvy) s žádostí o výklad „Úmluvy nebo ji- ných smluv týkajících se ochrany lidských práv ve státech Ameriky“. V rámci svých 18 ECtHR, Demir and Baykara v. Turkey , Appl. No. 34503/97, Judgment, 12 November 2008, para. 73. 19 ECtHR, Kalogeropoulou et al. v. Greece and Germany , Appl. No. 59021/00, Decision, 12 December 2002. 20 Čl. 15 odst. 2: „Podle tohoto ustanovení nelze odstoupit od článku 2, kromě úmrtí vyplývajících z dovo- lených válečných činů, a článků 3, 4 (odstavec 1) a 7.“ 21 Blíže srov. ŠTURMA, P.: Mezinárodní a evropské kontrolní mechanismy v oblasti lidských práv . 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 69-77. 22 Srov. též RUNAVOT, M.-C.: La fonction consultative de la Cour interaméricaine des droits de l’homme: splendeurs et misères de l’avis du juge interaméricain. In: Hennebel, L., Tigroudja, H. (eds.), Le particu- larisme interaméricain des droits de l’homm e. Paris: Pedone, 2009, s. 121 an.

18