SLP 07 (2014)

͸.ͷ.ͷ Stanoveno v zákoně První podmínkou uvedenou odstavcem 2 je, že omezení svobody náboženského vyznání musí být stanoveno zákony. Ani tento pojem není vykládán restriktivně a ne- znamená tedy, že by se muselo jednat o zákony ve formálním smyslu. Znamená to, že příslušné omezení musí mít základ ve vnitrostátním právu, musí být pro dotčené osoby dostupné a formulováno dostatečně jasně, aby mohli dotčené osoby předvídat důsled- ky svého jednání. 14 K tomu ESLP podotkl a lze to dále dovodit z jeho argumentace, že právem v tomto smyslu rozumí právo v materiálním, nikoliv formálním smyslu. Nezáleží tedy na tom, zda se jedná o zákony či case-law nebo jako v tomto případě sice právo psané ale nikoliv formou zákona nýbrž předpisu univerzitního, přičemž tuto pravomoc na příslušný orgán stát přenesl. 15 Podstatné tedy je, aby se jednalo o jasně formulovaný předpis, který splňuje norma- tivní náležitosti. ͸.ͷ.͸ Nezbytné v demokratické společnosti ESLP se vyjádřil v tom směru, že rozsah omezení svobody projevu náboženského vyznání podléhá do velké míry tzv. margin of appreciation. Tedy státu se nechává prostor pro jeho vlastní úvahu a není-li omezení excesivní, ESLP je nebude považo- vat za překračující hranice Úmluvy. Hranice tohoto uvážení v citovaném případě pak ESLP určil s ohledem na „ nutnost ochranit práva a svobody jiných, zachovat veřejný pořádek a zajistit veřejný mír a skutečný náboženský pluralismus, který je nezbytný pro pře- žití demokratické společnosti. “ 16 Opět se tedy vrací červená nit, která prostupuje celou problematiku omezení svobody náboženského vyznání – tedy, že omezení možné je ale jen tak, aby byly zachovány náležitosti demokratické společnosti, mezi něž je beze spo- ru nutné zahrnout i svobodnou diskusi a soutěž myšlenek, včetně těch náboženských. Propůjčíme-li si terminologii z ekonomie, pak omezení svobodné náboženské soutěže je možné jen tehdy, pokud má tato diskuse sebezničující účinky. Nakolik se jedná o nezbytnost v demokratické společnosti, pak spočívá spíše na sub- jektivních (někdy spíše společensky než přímo individuálně) než objektivních okolnos- tech. V případě tzv. prosyletismu, tedy přesvědčování jiných osob, bude omezení jejich svobody projevovat náboženské vyznání (tedy přesvědčovat jiné o své víře) legitimní a v souladu s ochranou práv a svobod druhých, jedná-li se o nadřízené vojáky, kteří přesvědčují své podřízené. 17 Tito podřízení se totiž s ohledem na hierarchickou vý- stavbu armády nemohou snadno bránit takovému přesvědčování. Vůči civilistům by však omezení svobody náboženského vyznání přesvědčujících (ať už vojáků nebo také civilistů) formou prosyletismu nezbytné v demokratické společnosti nebylo, protože civilisté mohou takové diskuse bez obav z hierarchií způsobených potíží odmítnout. 14 Ibid, par. 84. 15 Ibid, par. 88. 16 Ibid, par. 110. 17 Larissis a další v. Řecko , ESLP, stížnosti č. 23372/94, 26377/94 a 26378/94, rozsudek ze dne 24. 2. 1998.

92