SLP 07 (2014)

odpovědi by nasvědčovalo tradiční nastavení odpovědnosti státu, proti naopak mluví specifická povaha lidskoprávních norem a závazků, které na jejich základě vznikají. Závazky z práva lidských práv nemají na rozdíl od závazků převažujících v mnoha jiných oblastech mezinárodního práva čistě bilaterální povahu, ale povahu erga omnes (u obyčejových norem) , popř. erga omnes partes (u smluvních instrumentů). Institut závazků erga omnes byl poprvé zmíněn v rozsudku Mezinárodního soudního dvora ve věci Barcelona Traction z roku z roku 1970. MSD zde uvedl, že „existuje zásadní rozlišení mezi závazky státu vůči mezinárodnímu společenství jako celku a závazky vzni- kajícími vůči jinému státu /…/. Závazky prvního typu jsou ze samotné své podstaty věcí všech států. Vzhledem k významu práv, jichž se tyto závazky týkají, mají všechny státy práv- ní zájem na jejich ochraně; jde o závazky erga omnes “. 26 Některé normy práva lidských práv se navíc řadí mezi imperativní normy mezinárodního práva ( ius cogens ). 27 Tyto normy jsou hierarchicky nadřazeny normám ostatním, platí pro všechny státy světa a nelze je smluvně derogovat. Institut ius cogens se nejprve prosadit v rámci smluvního práva (články 53 a 64 Vídeňské úmluvy o smluvním právu), dnes se ale vedou diskuse o tom, nakolik ovlivňuje, spolu s kategorií závazků erga omnes, úpravu odpovědnosti státu a donucení, včetně protiopatření. Návrh článků oba instituty ( ius cogens, erga omnes ) do jisté míry zohledňuje. Institut ius cogens ovlivnil kapitolu III části II Návrhu, která pojednává o „závažných porušeních závazků podle imperativních norem obecného mezinárodního práva“. Kapitola stanoví, že závažná porušení kogentních norem, spočívající v hrubém nebo soustavném neprovádě- ní závazku vzniklého z imperativních norem, vyvolává zvláštní důsledky pro třetí státy. Ty mají povinnost spolupracovat s cílem dosáhnout ukončení porušení, neuznat situaci tímto porušením vyvolanou a neposkytnout pomoc či podporu pro udržení protiprávní situace (článek 41). Úprava by pochopitelně dopadla i na závažná porušení těch lidských práv, která spadají do ius cogens. 28 Článek 41, jak uznává i sama Komise pro mezinárodní právo, se jen zčásti opírá o formující se obyčej, spíše je ale „odrazem progresivního vývoje mezinárodního práva“. 29 Prakticky všechna relevantní praxe se navíc váže k zákazu použití síly či právu národů na sebeurčení, a je tak otázka, nakolik pevně usazené je pravidlo v oblasti jiných kogentních norem, včetně těch lidskoprávních. I v případě, kdy by ta- kové pravidlo již mělo pevný právní základ, je ostatně zřejmé, že zakotvuje jen omezený

26 Barcelona Traction, Light and Power Company, Limited (Belgium v. Spain) , Judgment, ICJ Reports 1970, para. 33. Viz též RAGAZZI, M.: The Concept of International Obligations Erga Omnes. Oxford: Oxford University Press, 2010. 27 Viz též ORAKHELASHVILI, A.: Peremptory Norms in International Law. Oxford: Oxford University Press, 2006. 28 Srov. BIANCHI, A.: Human Rights and the Magic of Jus Cogens. In: European Journal of International Law , 2008, roč. 19, s. 491-508.. 29 UN Doc. A/56/10, op. cit., s. 287.

32