SLP 07 (2014)

tření mají a mohou být přijímány jen státem, který byl poškozen mezinárodně protipráv- ním jednáním“ ; 63 navíc údajně odporují požadavku proporcionality. Čína dále varovala před hrozbou zneužití institutu ze strany mocných států, které by jej mohly využívat jako záminky k zásahu do vnitřních záležitostí států slabších. Obdobné, byť podstat- ně podrobněji rozvedené námitky vzneslo Mexiko. I ono zdůraznilo riziko zneužití institutu a dále upozornilo na ne zcela jasný vztah mezi kolektivními protiopatřeními a kolektivním mechanismem OSN. Podle Mexika „by bylo neakceptovatelné zavést me- chanismus, který by změnil systém kolektivní bezpečnosti zakotvený v Chartě a povolil by přijímání kolektivních protiopatření, jednostranně rozhodnutých, bez zásahu ústředního orgánu mezinárodního společenství“. 64 Mexiko navíc jasně uvedlo, že daný institut ne- považuje za součást platného mezinárodního práva. 65 Vstřícnější postoj ke kolektivním protiopatřením zaujaly některé západní státy. 66 Např. Španělsko vyjádřilo otevřenou podporu legalitě protiopatření v obecném zájmu přijímaných při absenci poškozeného státu. 67 Obdobně Polsko uvedlo, že protiopatře- ní přijímaná třetími, nepřímo poškozenými státy, směřující k ukončení protiprávního chování spíše než k dosažení odškodnění, mají oporu v obyčejovém právu. 68 Institut kolektivních protiopatření podpořila i Francie, která ale navrhla pojímat jej relativně úzce. Protiopatření by bylo možno přijímat jen v reakci na „závažná porušení závazku, který se týká mezinárodního společenství jako celku a je podstatný pro ochranu základ- ních zájmů tohoto společenství“, 69 což by z úpravy vyřadilo protiopatření na ochranu kolektivního zájmu určité skupiny států (při porušení závazků erga omnes partes ). Protiopatření by se navíc měla zaměřit na situace, kdy neexistuje poškozený stát, a po- máhat tak individuálním obětem, jež by jinak měly velmi omezené šance dosáhnout zlepšení stavu. Ideální sférou pro kolektivní protiopatření z pohledu Francie by tak byla právě oblast základních lidských práv, která dané znaky naplňuje. Komentáře států předložené v Komisi pro mezinárodní právo jsou zajímavé, vážou se ale na konkrétní návrh (Crawfordův text z roku 2000) a navíc je dodala jen malá část členů mezinárodního společenství. Komplexnější představu o postojích států na- bízí reálná praxe a reakce na ni. Problémem zde je rozptýlenost a obtížnější dostupnost zdrojů, jež by reakce zachycovaly – to pak favorizuje bohatší země, které kladou větší 63 UN Doc. A/CN.4/515, State responsibility, Comments and observations received from Governments, 19 March 2001, s. 74. 64 UNDoc. A/CN.4/515/Add. 1, State responsibility, Comments and observations received fromGovernments, Addendum, 3 April 2001, s. 10. 65 Tamtéž, s. 10. K obdobnému závěru, ve vztahu k opatřením přijímaným v obecném zájmu za neexistence poškozeného státu, dospělo Japonsko (UN Doc. A/CN.4/515, op. cit., s. 89). 66 Postoj ovšem nebyl jednotný, jak je zřejmé např. z váhavého komentáře Rakouska (UN Doc. A/CN.4/515, op. cit., s. 72 a 88-89). 67 UN Doc. A/CN.4/515, op. cit., s. 54. 68 Tamtéž, s. 18-19. 69 UNDoc. A/CN.4/515/Add. 2, State responsibility, Comments and observations received fromGovernments, Addendum, 1 May 2001, s. 15.

39