SLP 07 (2014)

tiopatření státem jiným, než je stát poškozený. Ačkoli některé případy jsou sporné (do výčtu je mj. řazeno i rozhodnutí Evropského soudního dvora v kauze Kadi a Al Barakaat), je zřejmé, že výčet relevantní praxe předložený v Komentáři Návrhu článků nebyl ani zdaleka vyčerpávající. Další bod, na němž se všichni zmínění autoři shodnou, je ambivalentnost kolektiv- ních protiopatření, která slouží jako dvousečná zbraň. Na straně jedné mohou přispět ke zlepšení systému vynucování dodržování právních norem v těch oblastech meziná- rodního práva, které jsou sice považovány za klíčové, existuje zde ale jen málo nástrojů, jimiž by bylo možno reagovat na jejich porušení. Typickým příkladem je právě oblast lidských práv. Na straně druhé v sobě kolektivní protiopatření skrývají vysoké rizi- ko zneužití, především ze strany velmocí – hrozí tak, že nástroj, který má napomoci ochraně společných hodnot, mezinárodní společenství dále rozdělí a polarizuje. Autoři předkládají různé návrhy, jak toto riziko snížit a do kolektivních protiopatření zapojit brzdy a protiváhy (checks and balances). Např. Katselli Proukaki soudí, že použití ko- lektivních protiopatření by měly limitovat jednak alternativní nástroje zajištění práva dostupné v jednotlivých režimech (např. individuální stížnosti v evropském systému ochrany lidských práv), jež by měly fungovat vůči protiopatřením jako lex specialis, jed- nak kolektivní mechanismus Rady bezpečnosti OSN, který by měl být protiopatřením coby vertikální centralizovaný nástroj donucení nadřazen. 60 ͺ. Protiopatření v reakci na porušování lidských práv – postoje a praxe států Návrhy článků by měly primárně kodifikovat existující obyčej, 61 pro posouzení jejich obsahu – a určení, zda v mezinárodním právu existuje institut protiopatření přijímaných v obecném či kolektivním zájmu, včetně protiopatření v reakci na porušování lidských práv – je tedy klíčové zaměřit se na postoje a praxi států. Postoje států coby výraz, nebo naopak nevýraz jejich opinio iuris lze vyčíst jednak z jejich reakcí na jednotlivé případy, které jsou ovšem mnohdy obtížně dohledatelné, jednak z komentářů k Návrhu článků, jež některé z nich předložily. Např. Argentina uvedla, že pravidla vztahující se na kolek- tivní protiopatření by podle jejího názoru měla být ještě přísnější než u klasických proti- opatření a že zařazení institutu do Návrhu článků by považovala za prvek progresivního rozvoje, nikoli kodifikace. Současně uvedla, že toto zařazení by si ještě zasloužilo „další pozornost a zvážení“, 62 čímž dala najevo, že má o jeho vhodnosti pochyby. Ještě negativnější stanovisko vůči kolektivním protiopatřením zaujaly Čína a Mexiko. Čína uvedla, že daná protiopatření jsou v rozporu s principem, podle nějž „protiopa- 60 Tamtéž. 61 V souladu s rozsudkem Mezinárodního soudního dvora ve věci Kontinentální šelf Severního moře je pro vznik obyčejového pravidla potřebná dostatečná praxe ( usus longaevus ) a přesvědčení o právní závaznosti pravidla v praxi obsaženého ( opinio iuris ). Viz North Sea Continental Shelf (Federal Republic of Germany v. Denmakr/Netherlands) , Judgment, ICJ Report 1969, para. 74.. 62 UNDoc. A/CN.4/515/Add. 3, State responsibility, Comments and observations received fromGovernments, Addendum, 28 June 2001, s. 9.

38